Vhled       O nás       Obsah       Archiv       Partneři       Zajímavé weby       Kontakty

Modrá Čára1

14. 7. 2016 byla v Bazilice u svaté Markéty v Praze v Břevnově celebrována zádušní mše svatá za našeho drahého, všemi obdivovaného přítele, mimořádně vzdělaného biologa a filosofa, profesora Zdeňka Neubauera. Zdeněk ve své generaci sehrál zcela mimořádnou úlohu. Právě jeho intelektuální podněty byly zcela zásadní pro utváření celé generace přírodovědců a filosofů, kteří v současné době působí na českých universitách. Někteří z nich to otevřeně přiznávají, jiní tuto skutečnost přecházejí spíše mlčením. Takový už je život. Podobnou úlohu sehrál ve své oblasti jiný úctyhodný muž, světoznámý český matematik, profesor Petr Vopěnka.
          Jako poslední se v Bazilice u svaté Markéty v Praze v Břevnově se Zdeňkem Neubauerem rozloučil ve svém kázání kněz, celebrující zádušní mši svatou a další jeho dlouholetý přítel, profesor Petr Piťha.

Modrá Čára1



Requiem za Zdeňka Neubauera
Petr Piťha




Zdeněk Neubauer
  Zdeněk Neubauer





































Zarmoucená rodino, vzácní smuteční hosté, přátelé, Zdeňku.

Shromáždili jsme se a naplnili baziliku, abychom se zúčastnili pohřební liturgie při loučení nad rakví Zdeňka Neubauera. S kým se loučíme, nám řekli smuteční řečníci1), nekrolog v tisku, víte to dobře sami. Jde o pohřeb univerzitního profesora, významného biologa, radikálního myslitele, vzdělance hodného oslovení Mistře, kontroverzní osobnost, kterou by jeho odpůrci neváhali nazvat diletantem, a třeba i bláznem. Všechno je to nějak pravda, ale při vší promyšlenosti a výstižnosti uboze povrchní. Pohřbíváme dítě!

Byl na mne, Zdeňku, vložen přetěžký úkol, abych všem těm tvým skvělým přátelům, kolegům, obdivovatelkám, žákům, s nimiž sis tak dobře rozuměl, otevřel oči a přesvědčil je, že ti vůbec, ale vůbec nerozuměli, že tě nepochopili, nechápali, nebo v nejlepším případě chápali neúplně a pokřiveně, za což nikdo z nás (protože i mně se to týká), nemůže.

Příčinou toho je, že Zdeněk žil v jiném světě než my, a my nemáme možnost pochopit jeho vidění skutečnosti, protože nemáme dostatečné překrytí jeho a naší zkušenosti, a to zkušenosti existenciální. Do této své životní situace a k úkolům z ní plynoucím byl Bohem povolán při narození. Narodil se v Brně 30. května 1942. První jeho vdechnutí byla prostoupena vůní rozkvétajících lip, omamně laskavých mateřských stromů, a také našich stromů národních. Neochvějný Boží řád velel jim rozkvést i ve chvíli temnot a výbuchu zloby, kdy všude visely krvavě červené plakáty a na nich černým písmem jako pařátem vydrápané seznamy popravených. Deset dnů po Zdeňkově narození lehly Lidice popelem. V německé porodnici, nejspíš na sále, prohlásila Zdeňkova matka, že samozřejmě souhlasí s Heydrichovým odstraněním. Stála pevně ve své pravdě, i když to mohlo stát život její i život manžela a dítěte. Jak mocní musili být jejich andělé, aby je zachránili. Nikdo z těch, kdo výrok slyšeli, nepromluvil. Zlo, proti němuž Zdeňkova matka tak zmužile stála, ji však bolestně zasáhlo. Dítě se narodilo těžce poškozené, tělesně znetvořené, pravděpodobně debilní.

Zdeňkova nemohoucnost je klíčem k pochopení našeho nepochopení i jeho příčinou. Pro Zdeňka byl jeho stav něčím „přirozeným“ a daným. Jeho postižení ho nutně vedlo k tomu, že věděl o své odkázanosti na druhé a nemožnosti dělat spousty věcí pro zdravé lidi běžné. Každou chvíli na něco prostě nedosáhnul, musel si mnohé odříct, resp. přiznat si, že mu to zůstane odepřeno. Vedl pak vpravdě jobovský zápas, který zžíral jeho mysl i nitro. Na jedné straně byl vrhán do vzpoury proti svému Stvořiteli. Docházel až k nenávisti vůči němu především kvůli své těžké, nezvladatelné tělesnosti, která mu sahala na svobodu. Vzbuzovalo to jeho vztek a stupňoval snahu po svobodě až ke zničení této zábrany. Obracel se s rouhavou výčitkou proti všemu hmotnému. Ano, dovedl do krve zranit sebe i své milující, když se jim nedařilo pomoct mu. I v klidných okamžicích oddechu poštíval ho Boží nepřítel k závisti vůči zdravým lidem. Už v nejútlejším dětství trpěl nadřazeností mocných a byl uveden do role muže znalého utrpení, člověka, od kterého se druzí odvraceli, neboť jeho tvář byla zohavena. Pro personál v rehabilitačních ústavech byl jednoduše mongoloidní debil, u kterého nejenom nepoznali jeho úžasnou inteligenci, ale neviděli v něm ani člověka. Přiřadili ho mezi agresivní typy, protože se bránil. A byli krutí.

Cestu k pokorné vděčnosti a umění nést kříž vlastního života otevřeli mu laskaví a moudří rodiče. Nejen, že ho naprosto věcně přijali, ale dali mu do vínku, že je samozřejmé, že kde co rozbije, rozlije, zmaže se a že si z toho vůbec nic nemá dělat. Není to jeho problém, je to problém těch druhých. Tak, opět zcela jinak, než zdravý člověk, rychle dorostl bytostně prožívaného poznání, že povrch je ošemetným kritériem v hodnocení člověka. Takového jsme ho poznali. Je docela dobře možné, že jsme ho někteří znali dříve, než jsme s ním byli seznámeni, a viděli jsme správně, jak se jevil. Viděli jsme zmazaného, poněkud komického šupáka ověšeného brašnou, několika síťovkami, později igelitkami, vlekoucího vozíček přeplněný knihami. Z jeho rtů občas stékala slina a vycházela těžko srozumitelná řeč. Jeho brašna se svážela na řemenu a táhla ho k zemi, protože jen málokdy šel vzpřímeně. Také se často vysypala, když v ní něco hledal a hrabal se v jejím podivuhodném obsahu. Sbíral pak nůž velikosti malé dýky, monokulární dalekohled, klubko provázku, náplasti, aspirin, sirky, několik legitimací, kompas, rozdrbaný notýsek, dýmku, kapesník na otírání nosu, prsou, případně i bot. Při této snaze, protože poťouchlé předměty opětovně unikaly z brašny, stále hlasitěji nadával. Nejednomu z nás se pak mohlo stát, že se hanbil nad svým úsudkem, když poznal v této postavičce brilantně se vyjadřujícího rytíře ducha. Podstatné tu ovšem je něco trochu jiného. Zdeněk o sobě věděl, že je tarotový Pagát natus a pohled Pagáta na svět, který se my snažíme racionálně pochopit a zčásti k němu třeba ve stáří dorosteme, byl pro Zdeňka výchozím bodem.

Zdeňkovo tělesné poškození je klíčem i pro pochopení dalších věcí. Zamyslili jste se někdy nad tím, že Zdeněk nemohl nic pevně uchopit? Nezbývalo mu, než všechno pochopit. Ale stejně se mu to nakonec vždycky rozlilo nebo rozsypalo. Přitom byl nadán fenomenální pamětí, v níž byly uloženy obrovské slovní zásoby řady jazyků, dětské říkanky vedle zpěvu čarodějnic z Mackbetha s dvoustránkovým receptem na nejstrašnější omamný truňk, celé pasáže z antických autorů atd., která mu, zvláště v době předpočítačové, umožňovala studovat, aniž by si dělal poznámky z přednášek. Fakt, že tělesně nic neudržel, mu paradoxně přinášel schopnost nezvyklého tvaru intelektuálního soustředění. Nejenom, že rychle vyhmátl jádro problému, ale jeho myšlení velice často neprobíhalo ani ve slovech, ani pojmech či konceptech, ale v symbolech. To ovšem kladlo na partnery v rozhovoru požadavek buďto se jeho kódu podřídit, což myslím plně zvládal jen Petr Vopěnka, nebo pracně a ne přesně si jeho výroky překládat do kódů běžně užívaných.

Řekl jsem již, že nedosažitelnost či vzpurnost hmotného světa ho dováděla až k nenávisti. Ty rysy skutečnosti ovšem zároveň vedly k tomu, že ji dovedl vychutnat s obrovskou radostí a také vděčností za nesamozřejmé, když se jí konečně zmocnil, opět vášnivě až hedonisticky. V těchto okamžicích vídali jsme ho u stolů, kdy znalecky ochutnal víno, se zdviženou hlavou se rozhlížel podoben dobře naladěnému, přitloustlému pašovi, který pomlaskává a přijímá hold svých hostů. Tehdy se oddával veselému hovoru a dobrý vypravěč karikující hloupost a každá trefná poznámka ho vrhala do záchvatů nezapomenutelného smíchu, který po výkřiku Nééé se proměnil v chrčivý zvuk blahem přemoženého vepříka, povalil ho na desku stolu s napřaženou nemohoucí rukou, která ho nemohla zadržet při sklouznutí ze židle pod stůl, kde začal popadat dech a zmohl se jen na volání mamí a néé, dokud se vypravěči chtělo ho tam držet mnohými dodatky. Když pak vytažen a znovu usazen otíral kruhovým pohybem slzící oči, nos i rty, vydechl opět s úlevou a řekl to je pitomost s nenapodobitelnou výslovností hlásky i, která připomínala píchnutí velkou rybí kostí do části těla, o níž je veden letitý spor, zda jsou to ještě nohy či už záda. Ne, vůbec se Zdeňkovi nedivím, že v touze překročit svá omezení nebral ohled na nic a dopřál si nejedné drogy. Polehčujících okolností při spáchání tohoto hříchu bylo u něho tolik, že by ho osvobodili i tvrdí moralisté. Stejně vychutnával i hovor a býval jsem rád, když jsem docílil jeho gurmánské gesto souhlasného pochopení. Ach, blažené chvíle radosti, které nám, Zdeňku, už nikdo nevezme, protože oba víme, že jde o ty, které lze měřit na slunečních hodinách.

Všude a ve všem se nakonec ozval podivný středobod Zdeňkova osudu. Jeho pohybová podvázanost stála za tím, že klesal na kolena před ženami, že musel nedokonalost hmatu v prstech nahrazovat jeho citlivostí uchovanou na rtech. Zde se musím zmínit ještě o jedné dimenzi našeho chybného porozumění z vně jeho světa. Myšlení v symbolech působilo, že Zdeněk nikdy neztratil očarovaný svět dětí a dovedl se vžít do hry tak, že byla skutečností. Sen a bdění neměly jasné hranice a ani podvědomí nebylo ostře odděleno od vědomí zkázněného ratiem. Co jsme považovali za podivné počínání, bylo jen sklouznutí do prožitku okamžiků her, které se mu staly celoživotní skutečností. Trvalo nějakou dobu, než mi došlo, že jeho mnišské přehnanosti při liturgii byly blízké vytržení mystiků. Stejně tak jeho rytířské výstřelky dvornosti byly věrohodným projevem toho, co byl, a to od chvíle svého zrození. V ní byl postaven do zápasu se Zlem, již v matčině lůně sehrál patrně úlohu jejího ochránce, protože dodal okolostojícím odvahu mlčet v situaci, kdy se museli obávat, že ve strachu, že druzí nesmlčí, sami nepromluvili, i když se jich ostatní báli z téže příčiny. V ty dny panoval strach a lidi ovládal panický děs. Víme, jak rytířsky se postavil po bok své rodině, když byl zatčen jeho švagr Václav Benda. Přišel ihned, málem, že na místě ještě nestihl pracovníky StB. Psal každý týden Vaškovi rozsáhlý dopis, aby ho morálně a intelektuálně podepřel, přes všechny své obtíže doprovázel Kamilu při návštěvách. Stejně se choval k příteli Václavu Havlovi a jeho ženě, paní Olze. Cenzuře uniklo, že jistá Havlova příbuzná nemohla psát dopisy, které podepisovala.

Pro správné pochopení Zdeňkových textů má tato věc rovněž velký význam. Co považujeme za hloubku vědění, jsou dětské nápady a úžasy. Je to skoro dětské vychloubání, že já vím, proč to tak je. Přitom to říkal vědec, což nutně vedlo k tomu, že jeho kolegové hledali, jak pochopit smysl výroků svého Mistra, anebo se na něho jednou dívali jako rozumný člověk na nadané děcko a vysvětlovali mu, jak to doopravdy je, a podruhé, když trval na svém, ho prostě měli za drzého spratka. V tom je celá kontroverznost prof. Zdeňka Neubauera.

V péči o bezpečí druhých, zvláště mladých lidí, musím vyslovit jedno varování. Zdeňkovy texty jsou poznamenány tím, že tak jako jeho ruka neudržela mnoho a vše se rozkutálelo do různých směrů, dělo se i s jeho dílem. Nejednou jakoby se text začal nezvladatelně větvit a ztrácet konzistenci. To může být nebezpečné, zvlášť pro méně zkušeného čtenáře. Druhý problém přináší to, že Zdeněk nejenom teoreticky věděl, že myšlení a poznání má charakter proudění, ale byl v tomto proudu jako ryba ve vodě. Není lehké vyznat se ve vlnách nápadů a vírech metafor. Těmto chtchonickým vírům v proudu myšlenek takřka zrcadlově odpovídají ohňostroje nápadů, které vábí diváky, inspirují je a ovlivňují. Myslím, že právě to vede k oprávnění říct, že Zdeněk Neubauer ovlivnil dvě generace. Někoho přímo, jiného zprostředkovaně, někoho jen v něčem, jiné v celém pohledu. Ovlivnil vědce, politiky, ovlivnil dobu. Není tu ani času, ani místa, abych rozvedl, proč k tomu došlo, ale postačí naznačit to. Zdeněk ukázal potřebu vrátit se k prostému prožitkovému světu, což otevírá cestu z bludišť interpretací zpět k jednoduchosti poznání zdravým selským rozumem. Na druhé straně otevřel překročením koncepty vytýčené hranice horizontu cestu k nalezení něčeho opravdu nového. Nebál se vykročit do nového věku, za což u exaktních vědců éry či dějinné vrstvy zanikající, i když už na vždy platné a ve své podobě i v budoucnosti cenné a plodné, sklidil mrazivý odsudek. Zdeněk Neubauer mi připomíná rostlinku „bláznivě“ vyrůstající v kamenném masivu na samé hranici věčného ledu našich monumentálních sterilních laboratoří. Mohl bych to shrnout tak, že čtenáři Neubauerova díla mají pamatovat na příběh rabiho Ben Lurii, který vstoupil do tajemných zahrad Hospodinovy moudrosti a šťastně se z nich navrátil, neboť se nezastavil u žádného z jejích divů a odolal pokušení si z nich něco odnést, aby to vlastnil a používal.

Co zbývá v tomto hovoru? Abychom se ti, Zdeňku, omluvili za to, čím jsme se proti tobě provinili – to ať si každý vyřídí sám. Abychom zde, také každý sám, dosvědčili, že nemáš vůči nám žádného dluhu. Pak přijde děkování. Děkujeme za všechno, co nám po tobě poslal Bůh, a tobě, že jsi nám to tak štědře rozdal. Musíme ovšem poděkovat, a to významně, těm, kdo ti v životě pomáhali a byli tvými anděli strážci od chvíle zrození, tvé matce a tetě Uduně zejména, až do chvíle, kdy jsi naposledy vdechl a vydechl vzduch provoněný dokvétajícími lipami pod okny Vašeho bytu. Zde pak na prvém místě Máše.

Ve tvém životě, Zdeňku, je všechno plné náznaků a kouzel. Byl dlouhý tři čtvrtiny století? Nebo krátký jako doba kvetení lip? Či ještě kratší jako jeden lidský dech? Jako bod, který svou plností odpovídá věčnosti?

Nyní v klidném spočinutí poprosme anděly, posly Boží, aby doprovodili tvou duši do zahrad, které sis uměl tak živě představit a chápat jako Hieronymus Bosch, ale které jsou jiné, neboť lidské oko nevidělo, ani na mysl nikoho nevstoupilo, co Bůh uchystal těm, kdo ho milují. Amen.

Medvídek Pú
  Medvídek Pú



Začátek článku    Titulní stránka