„Ondřeji, Ondřeji, tak rád se chodíš vždy v předvánoční dobu projít na Petřín. Je odtud kouzelný pohled na Prahu. Kdo mohl ale jen tušit, jak smutná to bude dnes procházka?“ Na cestě pod Strahovským klášterem se spíše vleče, než jde unavený a nešťastný člověk, který právě ztratil práci. Ve firmě, kde tak dlouho pracoval, už ho nechtějí. Přišlo mladé a prý dynamické vedení. Hoši mezi dvaceti a třiceti. Starci kolem pětačtyřiceti a výše, jako on, prý nadále trpěni nebudou, jak mu bylo naznačeno. Nejvýše na nezbytně nutnou dobu. Jenže já jsem se teprve před deseti lety oženil a mám malé děti. Chtěl jsem to prostě někam dotáhnout a tak jsem věnoval všechen svůj čas práci. A teď jsem pro ně starej a sám pro sebe jsem, co si budeme nalhávat, pořádej vůl.

Ty, Panenko Maria, vím, že tu ve Strahovském klášteře někde jsi, myslím tam někde u té nové vinice. Tobě je hej. Máš krásnou bílou sochu, co je ti po nás obyčejných lidech? A tomu tvému synovi, jehož narození každý rok, jak se tvrdí, v tuto dobu slavíme, jakby smet. Vzal prý utrpení světa na sebe. Teda pokud mohu soudit, to moje rozhodně ne. Podívej, jsou Vánoce, z toho, co jsem dostal jako poslední výplatu jsem raději zaplatil různé poplatky a nájem, aby nás náhodou ještě nevyhodili na dlažbu, vždyť nevím, co bude. Ne, že bych se nebránil, ale řekli mi, že na odstupné mají nárok jen manažeři.

„Jsi manažer? Nejsi. Žádný nárok nemáš.“
          „Ve vedlejší firmě dostávali za stejných podmínek jako u nás odstupné i dělníci,“ namítal jsem.
          „No, jo, to je pravda,“ odpověděli „jenže těm to vyjednaly odbory. Jsou u nás odbory? Nejsou. Žádný nárok proto nemáš. A vyřízeno k dennímu pořádku. A to jsem se teprve dnes dozvěděl, že zaměstnancem firmy nejsem už od včerejška. Božínku! To je jednání! Co si na nich ale vezmu? Mám je žalovat? To oni až příliš dobře vědí, že nemohu. A kde ve svém věku, krátce před padesátkou. najdu práci? Jenže teď si marně lámu hlavu, co dám dětem najíst, natož, abych přemýšlel o nějakých vánočních dárcích. To budou smutné Vánoce! K čemu jsou mi potom všechny ty řeči o utrpení, které někdo někdy vzal na sebe.“

Ondřej seděl na lavičce, zíral na vánočně osvětlenou Prahu a po celodenní námaze a rozčilení pomalu usínal. A také proto, že se mu k ženě a dětem s tak špatnou zprávou vůbec nechtělo. Tím spíš, že měl vynikající ženu, která by mu ani slůvkem nic nevyčetla. Naopak by mu ještě vyčinila, že se kvůli něčemu v životě tak nedůležitému ještě trápí. Jemu to ale přece jen nedá.
          Zdál se mu podivný sen. U jeho lavičky stála Pana Maria, celá bílá, zřejmě socha, kterou kdysi zahlédl u nové vinice ve Strahovském klášteře, hvězdy nad její hlavou ozařují celé okolí jen těžko popsatelnou září a v ruce drží dítě. Takže možná, že to ani nebyla ta socha, ale Panna Maria to byla zcela jistě.

„Ty jsi to ale pořádně popletl, Ondřeji. Můj syn přišel snímat hříchy světa, ne jeho utrpení, v tom mu musejí lidé trochu pomoci. Bez nich to prostě nepůjde. Proto také lidem říkal: „Následujte mě!“ A myslel to naprosto vážně, jako všechno, co říkal. To mi můžeš věřit.“
          „A není to snad jedno? A vůbec, hříchy, hříchy, ten pojem znala ještě moje maminka a babička, my už ale ani nevíme, co to vlastně znamená, Svatá Panno, to jsme dopadli, viď?“

„Hřích je provinění, špatné nebo jen nevhodné jednání, které nějakým způsobem poškozuje druhé a které jim ubližuje, to ale tobě přece vykládat nemusím. Potom se Panna Maria sklonila k Ondřejovi, podala mu miminko, které držela v náručí a řekla: „Na, pochovej si mého syna.“ Ondřej oněměl hrůzou. Snad proto, že na něj mluví oživlá socha, snad z jiného důvodu a zajíkavě odpověděl: „Svatá Panno, to se ale přece jen neodvažuji.“

„Proč? Copak to s dětmi nedovedeš, také máš děti,“ odpověděla s úsměvem Panna Maria.
          „To ano, ale já jsem právě ten hříšník, o kterých jsi mluvila. Co já mohu?“
          „To jsi za ta dvě tisíciletí ještě nepochopil? Můžeš přece totéž, co on,“ odpověděla Svatá Panna. „Můj syn se ujal hříšníka a nezatratil jej. A o to právě jde, když ho někdo chce následovat. Nemáme druhému činit nic, co bychom nečinili sami sobě.“
          „A když jsem tím hříšníkem já sám, Svatá Panno?“
          „Ujmi se stejným způsobem sebe sama, také sebe sama zlepšujeme skrze skutečnou lásku, která myslí spíše na druhého, než na sebe a zhoršujeme se skrze nenávist.“
          „Tak ty říkáš, Matko Boží, říkají ti tak viď, no pro nás už je to trochu legrační, tak se neuraz, že tvůj syn je tak říkajíc specialista na snímání hříchů a ne na utrpení?“
          „Ale to jsi mě Ondřeji špatně pochopil. Já jsem jen chtěla říci, že aby ti mohl pomoci s utrpením, musíš mu ve svém životě poskytnout patřičný prostor. A to on za tebe udělat nemůže. A potom z tebe může sejmout i to utrpení, ale ne dřív.“

„Je mi těžko, Svatá Panno, ty to víš. Nevím, co s námi a s mými dětmi bude a já jsem toho příčina.“
          „Přesto, Ondřeji, utrpení se člověk vyhýbat nemá, tak jako se mu nevyhýbal můj syn. Světlo se může objevit jen po setmění a i v tvém případě tomu tak bude.“
          „Kéž bys měla pravdu, Matko. I moje babička mi říkala, že ty jsi byla vždy poslem dobrých zpráv a naděje, proč tedy ne i v mém případě? To víš, moc vážně jsem ji nebral. Byla to spíš taková pohádka. A potom, co můžeš věřit starejm lidem! Ani teď se mi uvěřit nechce, přece jen, jsou Vánoce, a to se toho vždy napovídá! Jsem přece jen člověk racionální, jak se dnes říká a to víš, všechno se ve mně vzpírá.“

„Ach, vy lidé racionální! Rozum je božský dar, ale ne všechno, co se ve světě děje, se dá pochopit běžným lidským rozumem. Ve světě se navzájem vyvažují protiklady a jen proto svět existuje. A tak se racionální snoubí s iracionálním. To není pro žádný lidský rozum snadno pochopitelné. To, co se děje po cestách, které jsou rozumu obtížně přístupné, tě proto velice zneklidňuje, ale nedá se nic dělat. Zázraky se také dějí, i v současné době, alespoň občas.
          „Že by zrovna zázraky, no dobře, Svatá Panno, ať je po tvém,“ odpověděl nevlídně Ondřej.

„A teď už se pomalu probuď, je zima, ať tu nezmrzneš! A ještě něco, až se probudíš, vstaň a jdi rovně ke svahu před tebou. Slez opatrně přímo dolů a pod třetím stromem najdeš ležet peněženku bohatého podnikatele. Tu doneseš na nejbližší policejní stanici a dostaneš nálezné. Kdyby ses rozhodl jinak, ale to raději nedělej, způsobíš si tím nepříjemné potíže,“ Matka Boží domluvila a zmizela.

Ondřej se probudil a sám sobě se usmál. „Tak to byl jen sen!“ říká si sám pro sebe. „Takové sny se asi zdají všem zoufalcům na světě, kteří právě ztratili práci a nemají co do huby. A jak dlouho jsem vůbec spal? Asi dlouho, je mi pořádná zima.“ Podívá se na hodinky a ke svému překvapení zjistí, že to nebylo déle, než deset minut.
          „No, ano,“ říká si „ve snu člověk prožívá čas přece jen jinak. Ale, kdo to kdy slyšel, co pak já jsem nějaký věřící? Co se mě má co zjevovat nějaká Panenka Maria, nebo jak jí to říkají? Já jsem jí říkal ve snu Svatá Panno. To mám ještě od své babičky, ta na tyhle věci byla. Ale já, nikdy. Čert ví, jak se mi to vůbec udrželo v paměti! No, tak je mi zima, snad abych šel domů, než tu ještě navíc nastydnu. To už by byl vrchol. Že by se mi ale chtělo, to teda nechce.“
          Ondřej vstal z lavičky a najednou si z ničeho nic vzpomněl na poslední slova Matky Boží těsně před tím, než se probudil, že má jít hledat ztracenou peněženku. Je to sice nesmysl, ale domů se mu stejně nechtělo, co se může stát? Nanejvýše pět minut zdržení. Bohužel, jen pět minut.

„Jakže to říkal onen sen? Přímo, rovně ke svahu a potom přímo dolů.“ To však nebylo tak jednoduché. Všude sice jen tenká vrstva sněhu, ale na svahu to nepříjemně klouzalo. Když se konečně dostal dolů ke třetímu stromu, rozhlížel se kolem a nejdříve neviděl vůbec nic. Až teprve po chvíli si všiml, že se těsně u kmenu nízkého stromu černá jakýsi předmět podobný malé knize, nebo něčemu takovému. Kniha to ale nebyla, byl to jakýsi kožený předmět a Ondřej se raději vůbec neodvažoval podívat se, co je uvnitř. Nicméně, jeho skálopevné přesvědčení, že jeho sen byl jen nějaký výplod nešťastného chorého mozku, bylo to tam. Rychle se vyškrábal na cestu, sedl si na nejbližší lavičku a opatrně otevřel svůj nález. Nejdříve ho zajímaly peníze.

V peněžence bylo dvě stě padesát tisíc. Tato částka ho přímo ohromila a také ochromila. Dále byly v peněžence doklady a některé další dokumenty. Ale, co on má nyní udělat? Matka Boží řekla vrátit na nejbližší policejní stanici. Co když si budou myslet, že peněženku podnikateli přesto ukradl, teď se zalekl a proto, že ji vrací. Co, když nastane rozsáhlé a dlouho trvající policejní vyšetřování. Jako podezřelý z takové krádeže, to už by vůbec žádnou práci nedostal. Ne, ne s tím on nechce mít nic společného. Raději půjde domů a cestou ten zlořečený předmět, který by ho mohl přivést jen do neštěstí, někde zahodí.

Vstal a odcházel směrem po cestě k domovu, když náhle ve tmě zahlédl dvě uniformované postavy. Ondřej právě vyndal onu koženou peněženku a chystal se jí co nejdříve zbavit. To asi zahlédli také muži zákona svým vycvičeným zrakem a zavolali: „Stůj, občanský průkaz!“ Vyndali rychle své baterky, které mají přichystané pro takový případ a potom se začali Ondřeje vyptávat, kde pracuje. „Od včerejšího dne jsem bez práce,“ odpověděl znechuceně Ondřej.

„Co jste to chtěl zahodit?“ Ondřej vyndal koženou peněženku a podal ji policistovi. Policista ji otevřel a zeptal se „To je vaše?“
          „To není moje,“ odpověděl Ondřej. „Proč se vlastně ptám, řekl jízlivě policista „to byste ji přece nezahazoval. Neměl byste žádný důvod.“
          „A jak jste k ní přišel?“ ptá se druhý z dvojice.
          „Našel jsem ji tady, nedaleko na svahu,“ na to Ondřej.
          „A, když ji pán našel a dokonce s tolika penězi, tak ho nenapadlo nic lepšího, než ji zase zahodit,“ říkal jeden z dvojice policistů druhému z nich.
          „Ale proč vlastně, kolego?“ ptá se druhý.

„Já bych řekl, že asi proto, aby zahladil stopy za něčím daleko větším a důležitějším. A to my tak nechat nemůžeme a pán půjde s námi a hezky rychle. Pán nastaví ruce, dáme mu, jak my říkáme náramky a odebereme se k našemu vozu.“ Jak řekli, tak udělali.
          Ondřej nastavil zcela odevzdaně ruce, dvojice policejních aktivistů vyndala svá želízka a vítězoslavně odváděli nešťastného Ondru na nejbližší policejní služebnu. „Odpusť Matko Boží, já sice nejsem nijak nábožensky založený člověk, ale tentokrát jsem tě měl poslechnut,“ říká si Ondřej v duchu. „Ty jsi předvídala, že nastanou potíže a taky nastaly. To se snad může stát jenom mě.“

Auto zastavilo u služebny, velitel hlídky, která Ondřeje zadržela, vešel do kanceláře svého nadřízeného, v ruce zabavený předmět a druhý člen hlídky seděl s Ondrou na chodbě. Trvalo značnou chvíli (snad čtvrt hodiny), než se dveře velitelské kanceláře opět otevřely. Zevnitř se ozval hlas nadřízeného „Tak mi ho sem pošlete a můžete jít!“ Ondřej vstoupil do místnosti velitele policejní služebny značně nesměle. Ještě nikdy se mu nic takového nestalo. Natáhl ruce stále ještě v želízkách před velitele a řekl tak trochu prosebným hlasem: „Pane veliteli, musí to být?“ Velitel okamžitě pochopil, co má na mysli a odpověděl:

„Ne, ne, to opravdu nemusí. To víte, my se tady sejdeme s lecjakými lidmi. Na ty hochy se nezlobte, to víte, chtějí mít zásluhu a někdy to špatně odhadnou. Ale pořád je to lepší, než aby jim bylo všechno lhostejné. A vy mi teď povězte, ale popravdě, jak to všechno bylo!
          „No, jak, povídá Ondra „tu peněženku jsem opravdu našel a chtěl jsem ji vrátit na vaši služebnu. Jenže pak jsem se do ní podíval a zjistil jsem, že je v ní dvě stě padesát tisíc korun. A napadlo mě, co když mým poctivým úmyslům neuvěří a co když mne přece jen budou považovat za zloděje, který se svého činu zalekl. Copak by u nás bylo normální, aby někdo našel dvě stě padesát tisíc korun a ještě je chtěl vrátit? Řekl jsem si „Budou mne dlouho vyšetřovat a jako podezřelý nemám vůbec žádnou naději získat práci.“ Víte, pane veliteli, já jsem včera práci ztratil a skutečně nevím, co s námi bude. Ale protože nejsem žádný zloděj, rozhodl jsem se, že se té peněženky raději zbavím. Krást jsem rozhodně nechtěl. Právě tak to bylo, pane veliteli.“

„Myslel jsem si, že to nějak takhle bude,“ říká velitel. „Ale stejně vám řeknu, vy jste typický Čech. Pro přemíru opatrnosti jste schopen se dostat i do kriminálu. Jak už říkal dobrý voják Švejk: „Není nad opatrnost. Opatrnost matka moudrosti.“ Řekl ironicky velitel.
          „Za chvíli tu bude majitel té peněženky. My mu musíme položit řadu otázek, abychom zjistili, zdali jste si celou tu historii nevymyslel. Zatím ale nemám důvod, abych vám nevěřil.
          Netrvalo dlouho a ve dveřích kanceláře se objevil sympatický dobře oblečený podnikatel. Tvář od ucha k uchu. Vrazil do kanceláře jako vítr se slovy „Tak, kde je ten poctivý nálezce?“
          „Sedí před vámi,“ opověděl klidně velitel. „Musíme ale došetřit některé podrobnosti případu a to nemůžeme udělat bez vás.“
          „Jsem vám plně k dispozici, pánové,“ odpověděl podnikatel.
          „Pan nálezce říká, že vaši peněženku nalezl na vrchu pod Strahovským klášterem.“
          „To je naprosto přesné,“ pane veliteli na to podnikatel a majitel peněženky. „Víte, my bydlíme na Malé Straně a moje děti chodí do těch míst rády sáňkovat. A právě včera jsme tam byli. Po návratu jsem zjistil, že peněženku již nemám.“
          „A nemohl vám ji někdo odcizit, třeba na jiném místě?“

„Když jsme byli na stráni, děti na mě skákaly a rozepínaly mi kapsy. Abych peněženku neztratil, zapnul jsem kapsu, ve které byla zvláštním, k tomu účelu vytvořeným zapínáním. Když jsem se vrátil domů, kapsa byla zapnutá, ale peněženka nikde. Hned mne napadlo, že jsem ji musel vytrousit někde na stráni. Když jsem se tam ale večer vydal, nic jsem nenašel.“
          „A vy nosíte takové částky u sebe často?“, ptá se velitel.
          „To je právě to, právě že nikdy. Ale máme jednoho velice nespolehlivého zákazníka, který nám už dlouhou dobu dluží. Dozvěděl jsem se, že tentokrát udělal dobrý obchod, rozjel sem se tedy za ním a požádal o zaplacení. To víte, že se vykrucoval, jak jen mohl a sliboval, že tentokrát už konečně zaplatí. Ale to on už sliboval mnohokrát. Nakonec jsem ho donutil, aby mi vydal peníze v hotovosti z trezoru ve své pracovně. Kdo ví, jestli by peníze do Vánoc ještě vůbec došly, i kdyby je poslal, a já potřebuji každou korunu na výplaty. A teď se mi stane něco takového!“

„Tak to je všechno, další otázky nemám,“ říká velitel.
          „Ještě bych se rád zeptal pana nálezce, jak došlo k tomu, že ztracený předmět našel? Jak se to vlastně všechno přihodilo? Vždyť už byla tma.“
          „Já vám to tedy řeknu, pane veliteli, ale vy mi to stejně věřit nebudete. To nebyla žádná náhoda. Usnul jsem únavou na lavičce pod klášterem a měl jsem sen. Strahovská Panenka Maria se nade mnou sklání i se svým Jezulátkem, a přitom mi říká, kde ta peněženka leží. Já jsem tomu po probuzení také nechtěl věřit. To víte, já nejsem a nikdy jsem nebyl věřící, dokonce ani příliš důvěřivý člověk, ale domů se mi nechtělo, tak jsem to zkusil. A ta peněženka tam opravdu byla.“

Velitel se podíval rozpačitě na oba pány a potom řekl „To do protokolu raději psát nebudeme, s vaším laskavým souhlasem pánové, že ano. Kdyby to někdo, teda zcela náhodou, četl, kdo ví, co by si o nás myslel. A tím jsme vlastně u konce.“
          „A nyní se musíme vyrovnat ještě my,“ prohlásil se vší rozhodností podnikatel. „Pane, je mi ctí předat vám dvacet pět tisíc nálezného a dalších deset procent máte ještě u mě.“
          „Ještě kdyby tak byla nějaká práce, viďte pane,“ prohodil jakoby mimochodem velitel.
          „Vy jste bez práce a z jakých důvodů?“ zeptal se podnikatel.
          „Věk. Prý jsem již starý.“
          „A kolik vám je?“
          „Pětačtyřicet, pane, prý již nejsem mladý a dynamický.“
          „A v jakém oboru pracuje?“
          „Mám dlouholeté zkušenosti s vedením skladu.“

„To je ale přesně to, co já nyní hledám. Bez takového člověka, jako jste vy, bych začátkem roku nemohl rozšířit svou firmu a když tak neučiním, přijdu o důležitou dotaci. Vás prostě nesmím ztratit. Pane veliteli, prosím vás, můžeme hned teď u vás v kanceláři sepsat pracovní smlouvu, nebude to dlouho trvat?“
          „Pro mě za mě! Je to sice proti předpisům. Ale když jsou ty Vánoce,“ odpověděl s úsměvem velitel.

Netrvalo dlouho a smlouva byla sepsána, jak slíbil podnikatel. Doplnil ji ještě navštívenkou. Nezbývalo, než podepsat protokoly a Ondřej se vypotácel ze služebny do ulice jako ve snách. Ještě před několika hodinami bylo něco takového nepředstavitelné. Pozítří jsou Vánoce. Odpoledne ještě netušil, z čeho bude jeho rodina žít a nyní má u sebe dvacet pět tisíc korun. A nejen to, nevěděl ani, co s ním bude a nyní má dlouhodobou smlouvu. A jak se zdá, vypadá to, že by si ho jeho budoucí zaměstnavatel mohl dokonce i vážit. A to je opravdu zázrak. Jak říká Matka Boží: „Zázraky se také dějí, i v současné době, alespoň občas. Odněkud z náměstí se ozývá „Tichá noc, přesvatá noc. V spánku svém dýchá zem …“, ale jemu se zdálo, jakoby ty zvuky tentokrát přicházely spíše opravdu z Nebe.