Ta smutná zpráva mě dostihla v klidu duše (o dovolené) na místě mně nejvzácnějším, v mé „rajské zahradě“ (zahrada po rodičích v Lipince). Zdeněk Neubauer 5. července zemřel. Zahrada je to okouzlující, útěšná, živelně divoká (zanedbaná). Nyní byla plná Zdeňka, jeho hlasu, jeho chůze, jeho pohledů.

Osobně jsem ho poznal na festivalu Ekologické dny Olomouc (EDO). Pozval jsem jej, protože mě v nějakém sborníku zaujal jeho příspěvek o kyberkultuře. Textu jsem nerozuměl, přesto mě jeho způsob „řeči“ nutil číst pořád dokola. Zdeňkova slova byla plná AHA-efektu a nabízela inspiraci pro následné putování po vlastních myšlenkách.

Na jeho první besedu v rámci EDO tehdy nepřišlo moc lidí, v Olomouci byl poměrně neznámý. Pak za námi ale jezdil každý rok, mnoho let. Byl to on, kdo nazval festivalové besedy „společnou poradou o našem světě“. A toho se také vždy držel. Pravidelná setkání se Zdeňkem se postupně stala svátečními událostmi se zcela zaplněným sálem.

Zdeněk byl rád poslouchán. To je o něco lepší, než když se přednášející rád poslouchá. Omluvou za tuto ješitnost mu snad je, že byl sám náruživým posluchačem. Navštěvoval všechny besedy ostatních hostů a svým nenapodobitelným způsobem se vyjadřoval k jejich obsahu. K radosti publika. Uměl dělat setkání lidí výjimečným. Když jej něco zaujalo, a to bylo často, ozval se svým nezapomenutelným hýkáním. A k tomu nahlas zvolal: „To je hezkýýýýý!“

Málokdo u nás dokázal diskutovat o tak širokém spektru otázek: z přírodovědy i společenských věd, o umění, víře, symbolech, pohádkách, jazyku, mozku i vesmíru, duši. Zdeněk vždy provokoval ostatní vzdělance svými polemickými otázkami. Mnozí z nich se na něj v jeho přítomnosti slovně i pohledem obraceli jako k autoritě. Někteří jej neměli rádi. Domnívám se, že to bylo tím, že jim rád nabourával jejich výklad, jejich pravdy o světě. Myslím, že si nevšimli, že je Zdeněk nechtěl přesvědčit o pravdě své. Jeho otázky byly podle mého kladeny zvídavě, se snahou o problému mluvit, zahrnout jej do světa.

Jeho texty mají cosi společného s Tolkienovými knihami, které měl sám rád. Člověk za jeho větami vnímá další a další významy, je doslova cítit, že jimi prostupuje osobitý přístup ke složitému světu. Světu, který nepostrádá tajemství, a tím je přitažlivý. Zdá se, že Zdeněk symbolicky odešel právě v době, kdy nás zvídavé otázky zase najednou začínají rozčilovat, zdržovat, prý odvádět od naprosto jasných věcí, které je potřeba dělat a zbytečně o nich nepřemýšlet.

Když Zdeněk předával své poznání, či spíše se dobíral s ostatními k porozumění, nechyběl u toho ani humor. Ostatně mám pocit, že humor s ním vždy sdíleli i přátelé z „jeho“ filosofické katedry „na Viničné“.
          V době, kdy už nebyl schopen doběhnout tramvaj a kdy už také nebyl schopen sám přijet do Olomouce, zastavoval jsem se u jeho dveří, zazvonil a čekal, až se objeví jeho profil v okně a do ulice se v košíku snese klíč od bytu. Tam pak jeho překvapivé odpovědi na mé otázky zněly tak lehce, a při tom byly člověku nápomocné, občas zásadní.

Jeho přítomnost chyběla nejen mně. Lidé se po něm často ptali. A tak jsem se jednou odhodlal zajet do Prahy a ještě jednou jej pozvat. V hlavě plán kroků, jak by se to mohlo podařit. Hodně důležitým argumentem bylo, že program celého festivalu měl být rozpravou o jeho myšlenkách. Přijel. Bylo to adrenalinové setkání. Nejprve zcela zničený a vyčerpaný Zdeněk v hotelovém pokoji, kde mi jen něco nesrozumitelně šeptem sděloval. A náhle v divadle doslova zázrak. Jen co se vlastními silami doslova vydrápal na pódium, přednesl jednu ze svých nejsrozumitelnějších řečí. O ekologii člověka. Prakticky bez úprav je zaznamenána ve sborníku nazvaném Mozaika zamyšlení z polyfonické zahrady EDO.

V úvodu svého příspěvku zde Zdeněk říká: „Když jsem byl mladičký – táhlo mi teprve na čtyřicítku – tak mi volal můj šéf, který nebyl na obyčeje undergroundu zvyklý, a hrozně se mi omlouval, že nebude moci včas přispět do sborníku k mým čtyřicátinám. (V tomhle opravdu držím prvenství juvenility.) Že jsem byl docela bystrý hoch, usoudil jsem z toho, že se chystá nějaký sborník, tudíž už nebylo těžké vypátrat, kdo to spunktoval, takže jsem provedl takovou legrácku, že jsem poslal svůj vlastní příspěvek do svého sborníku, což byla autobiografická úvaha o houbách. Tentýž trik jsem použil půl století (nebo tak nějak) potom, když jsem se dozvěděl, že se zde koná in memoriam vzpomínka na moje myšlení a výkony, z čehož jasně plyne, že už vůbec nikdo nepředpokládal, že jsem ještě naživu. Tak jsem si říkal – bude to legrace.“

Legrace byla i naše dřívější společná návštěva spřáteleného Academia Filmu Olomouc. Na slavnostním zahájení se uváděl dokument režiséra Josefa Císařovského, na kterém se Zdeněk podílel. Vzal mě s sebou. Sál byl plný společensky oděných lidí a bosého Zdeňka. Mluvil zástupce nadnárodní firmy. A po něm vysoký hodnostář církve. Oba v černém, oba podobným tónem hlasu, ale co víc, velmi podobná byla i jejich argumentace. Následoval odměřený potlesk očekávající začátek promítání. A pak se Zdeněk malinko otřásl a do ticha pronesl hlasitě „Hééééé“ a poznamenal: „Proboha, co je to za dobu, když nepoznáš, kdo je zástupce Telecomu a kdo arcibiskup?“ Vyvolal tím velkou nevoli posluchačů. Pohoršené pohledy a poznámky vyzývající ke klidu. Přesně však vystihl povahu té situace, všiml si podob obou řečníků. Koneckonců právě téma podob jej celý život tolik uchvacovalo.

Seděl jsem na zahradě a myslel na člověka, který mi otevřel svět tak, jak jej mám rád. Jako polyfonickou zahradu rozkoše, která se nám vyjevuje tím zřetelněji, čím více stínům v ní porozumíme. A myslím, že je nás takových mnoho. Ten dnešní stín proniká slunečným dnem v Lipince. A vedle smutku je tu i štěstí, že mi bylo dopřáno se Zdeňkem občas pobývat.
          Mnozí poznali Zdeňka i ve chvílích, kdy se vztekal, většinou na sebe. Jako mnoho z nás, měl jistě i své vnitřní démony. To vše už odešlo a zůstalo jen to „hezkýýýýý“. V jeho textech, ve vzpomínkách. Zdeněk Neubauer se vydal na cestu, na cestu tam. Z ní už není návratu. Kroky k „domovu“ jeho kouzlem opředených textů už za něj budou dělat jeho čtenáři.