Kde máme Zdeňka Neubauera? Kam že se nám ztratil, kde se toulá? Po které asi cestě se právě plouží, bos, bez topánků, zahalen do své známé hobití kápě?
          Právě tak si ho totiž pamatuji vůbec nejlépe: jako filosofického poutníka. Byl už nazván i tulákem, ale já ho považuji za poutníka – takového, jehož putovávání má smysl. Ubírá se krajinou k nevyslovenému cíli a vše, co se přihodí, považuje za znamení. Pokud zrovna ne za znamení, tak aspoň za něco, co lze přivést k výkladu. Pokud ne k výkladu, tak aspoň k podivu, obdivu a nadšení. Témata se mu vynořují – jednou z podhoubí pod mechem světa, jindy z nebeských dálav, kam my stěží dohlédneme.

Každý svůj objev Zdeněk ohlašuje nadšeným výkřikem – tím to však nekončí, dříve či později se to objeví i v jeho spisech. Prohlásil: „Když píšu, je to výrazem toho, že jsem něco zahlédl.“ Psal, hodně psal, nakonec už ťukal jedním prstem do klávesy. Snad nám může být útěchou, že se mu jeho poslední velké dílo, na němž pracoval řadu let, podařilo dokončit.
          Zdeněk byl poutníkem rovněž literaturou, pročetl mnoho svazků vědy prastaré a záslužné, hltal také rozvernou vědecko filosofickou fikci, která k nám prosakovala v 70. letech, a své nejoblíbenější pohádky znal skoro nazpaměť.

Byl také poutníkem mezi místy, kde se scházeli lidé, aby jim přednášel a oni mu nábožně naslouchali. Nikdy neodmítl takovou příležitost a vzpomínám, že jen v našem bytě měl skoro dvacet přednášek – o vědě, o filosofii, o východní mystice a o všem, co se ocitlo v jeho bezedné hlavě.
          Filosofu a poutníkovi Zdeňku Neubauerovi vděčíme za mnohé. Jeho odchod znamená konec jedné etapy svobodného a nespoutaného tvůrčího myšlení u nás. Vzpomeňme si na něj, kdykoliv jsme při myšlení a konání sváděni k ústupkům před vnějšími konvencemi či tlaky.

Nedá mi, abych se nevrátil ke své první otázce: kamže se to Zdeněk zatoulal? Přece se nevydal do Nenie, říše, kde se není? Nikoliv! Představuji si něco zcela jiného: jako bych ho viděl v jeho hobití kápi putovat tajemným krajem, od jehož břehů prý se žádný poutník nevrátil. Představuji si daleko víc: jak je v tom kraji dychtivě očekáván a vřele vítán svými učenými předchůdci a učiteli, z nichž mnohé znal jen z knih a vyprávění. Výčet by to byl téměř nekonečný, tak jen namátkou. Vidím třeba Emanuela Rádla, jak mu děkuje za obnovení své katedry. Objevuje se i filosof Paul Ricoeur a pokračuje, v čem kdysi v Praze spolu rozmlouvali. Přichází slavný Tolkien v chumlu svých hobitů. A hle, za kaktusem se krčí Carlito Castaneda se smějícím se donem Juanem v zádech. A tak dále, jsou tam prostě všichni.

Ale Zdeněk kráčí dál a s jemu vlastním huronským a jásavým vřískotem objevuje své staré přátele, s nimiž se ještě nedávno vídal. Hle, je tu sám scholarcha Kampademie Radim Palouš s obřadně rozevřenou náručí! Za ním Jiří Fiala celý nedočkavý, aby se Zdeňkovi svěřil se svou nejnovější příhodou. Petr Vopěnka smazává své kruhy v písku, chtěje Zdeňkovi uvolnit cestu, zatímco Václav Benda se svraštěným čelem se pokouší vylovit vhodná slova na přivítanou. A vida, koho nevidím – i svého staršího bratra Václava, jak skládá Zdeňkovi poklonu za moudré inspirující myšlenky – ale hned ho ostýchavě odvádí stranou, aby od něj získal nápad pro nějaký projev.

Jenomže to vše byla jen má divoká fantazie. Zdeněk totiž neodešel! On nás přece nemůže jen tak opustit. Ba právě naopak: on je tady s námi. Vidím ho! Právě se přišoural ve své hobití kápi a souká se do první lavice.

          Vy ho možná vidíte, možná nevidíte, ale ty, Zdeňku, ty jsi určitě mezi námi!