Vhled

Objev příslušného epistemologického prostoru a vypracování jeho geometrie bychom mohli právem označit za pochopení - na rozdíl od pouhého výkladu (="explanace", doslova : "zploštění" - rozevření do plochy, lat. planum), který je cílem tradiční vědy. Takový epistemologický prostor zase otevírá našemu poznání cestu ke skutečnému vědění : pochopení zjednává průnik do světa, v němž jsou studovaná jsoucna "doma", do světa, jež představuje místo jejich vlastního pobytu. Právě to zde nazývám "tao vědy". "Nová věda", řídíci své poznání taem poznávaného, směřuje do světů obydlených jsoucny či bytostmi, které usilujeme pochopit pro ně samotné : třeba do světa čísel, hvězd, virů, hudby, jazyka atp. Dosáhli-li jsme pochopení, nepozorujeme už jen "s objektivním odstupem" pouhé jevy, nýbrž s chápavým přístupem se sami účastníme na existenci jsoucen, jež se nám bezprostředně přímo zjevují - nikoliv tedy jen jeví. Chápající sdílí pobyt v daném světě a stýká se přímo s jeho obyvateli.





T a o   b i o l o g i e

Zdeněk Neubauer



Úvod : Tao fysiky a tao biologie

Tao vědy

Světy a skutečnost

Obecné pojetí prostoru

Chudoba tradičního prostoru

Bohatství přirozeného prostoru

Tao jako rozvíjení významu

Řád chaosu

Život jako projev vzájemnosti kvantového řádu a řádu chaosu.

Te jako informace

Explikátní (rozvíjející se) a implikátní (zavíjející se) řád Života.










Úvod : Tao fysiky a tao biologie

Můj příspěvek je pokusem o přenos toho, co popsal Fritjof Capra ve své knize Tao fysiky, do oblasti biologie. Zaměřuji se přitom výhradně na taoistický způsobem myšlení a ponechávám stranou východní mýtické představy a náboženské postoje. Chci ukázat, že v rámci nového paradigmatu má biologie ke kvantové fyzice mnohem blíže než se má obecně za to.
Navrhovaný přístup nesleduje systémovou teorii v biologii doporučovanou v poslední Caprově knize The Turning Point (Bod obratu). Jakkoliv se namnoze liší od Sheldrakovy teorie morfogenetických polí, pohybuje se paralelně s Sheldrakovým myšlením a je podávaný přístup otevřený sloučení s jeho teorií. Vhodné filosofické pozadí obého představuje Bohmova ontologie implikátního řádu. Později shrnu taoistické paradigma biologie v Bohmovských termínech.


Tao vědy

Nejsem ani sinolog ani orientalista; mé - v tomto ohledu laické - chápání taoismu vychází ze základní intuice, že slovo tao může být chápáno jako "prostor" : ve spojeních typu "tao něčeho" (tao fysiky, tao biologie, tao psychologie, tao vědy atp.) budeme chápat slovo tao jako princip "prostoření", tj. otevírání se prostoru pro toto "něco", prostoru poskytujícího "místo" pro daný způsob existence. Tao jako takové chápu jako předpoklad vyvstávání do existence, pohyb uskutečnění a místo pro to, co vzniká.

Abych to blíže vysvětlil, použiji nejprve danou geometrickou metaforu prostoru na vědu obecně, pomocí termínu "epistemologický prostor". Pomůže nám rozlišit nové paradigma vědy od vědy tradiční. Uvidíme, že rozdíl tkví především odlišném záměru a poslání obou poznávacích stylů.

Tradiční vědecké poznání spočívá v promítání všech zkoumaných jevů do společného "mechanického prostoru". V tomto prostoru se nacházejí a fungují "mechanismy" - jsoucna podobná zařízením či strojům vyrobeným člověkem). Jak dále uvidíme, mechanický prostor není prostorem v pravém slova smyslu, nýbrž jakýmsi projekčním plátnem, na které věda promítá mapu skutečnosti. Taková mapa předstírá, že je úplná, že vše bez vyjímky na ní nachází své místo. Z tohoto důvodu zní v posledku každá otázka tradiční vědy : "Jaký je mechanismus toho či onoho-" Úspěšné mapování je považováno za vědecké vysvětlení.

Jak mapa tak mapovací postup jsou bytostnou součástí obecného paradigmatu tradiční vědy. Různé obory se mohou v konkrétních mapovacích postupech lišit, nakonec však musí všechny průměty zapadnout do jediného obecného schématu. Vědci navíc trpí neodolatelným sklonem "zaměňovat mapu za území" a ztotožňovat navíc takto zmapované území se vším, co vůbec existuje. Čas od času vznikne nevyhnutelná potřeba celý průmět revidovat : ať už proto, že něco na mapě příliš nápadně "nesedí", či proto, že se mapa posléze stává příliš nepřehlednou - díky různým "retuším", tj. drobným ad hoc modifikacím.

Problémy s mapováním si mohou vynutit dokonce i změnu samotné projekční metody. Takovou událost označil T.S.Kuhn za "změnu paradigmatu", čili za "koperníkovský obrat" či "vědeckou revoluci". "Meta-paradigma", tj. paradigma tradiční vědy, však obvykle přitom zůstává nezměněno, nikoliv však nedotčeno. A právě tato jeho postupná nenápadná proměna, neviditelná eroze všech jistot tradiční vědeckosti způsobilo, že se dnes na obzoru obevuje metaparadigma nové, že vyvstala naděje "dělat vědu" zcela jinak, nikoliv projektivně - meachanisticky, nýbrž participativně - taoisticky.

Zkušenost s mnoha vědeckými revolucemi, k nimž došlo v minulosti a se vzrůstající četností stále dochází, vedla totiž nakonec k nevyhnutelnému závěru, že pluralita vědeckých paradigmat není výrazem omylů či přehmatů ve vědeckém poznání, ale že koření v samotné podstatě skutečnosti. Postupně se tento náhled získal uznání nejen mezi filosofy, ale i mezi samotnými vědci. Ztráta přesvědčení, že vposledku existuje jediné a výlučného paradigmatu - to "konečně správné", jež nepřipouští alternativní chápání a různost přístupů, je hlavním činitelem, který otřásl samotným základem tradičního meta-paradigmatu vědy.

Nové meta-paradigma, tj. jiný styl vědeckého poznání, jež zde chci ztotožnit s taoistickým, bude muset vypadat odlišně. Bude zapotřebí se odpoutat od požadavku jednotného přístupu, pod který musí dosud vše zapadat, vzdá se jednotné vědecké metody a osvobodit se od předpokladu univerzálního mechanického prostoru, tzv. "objektivní reality", o níž se vědci domnívají, že se v ní musí vyskytovat vše, co je, bez ohledu na povahu svého bytí : jak částice tak oranismy, jak hvězdy, tak čísla, algoritmy, city, hudební skladby či myšenky.

Nový vědecký přístup by však měl pro každý druh jsoucen vhodný epistemologický prostor teprve najít; prostor odpovídající danému způsobu bytí, prostor otevírající se takové perspektivě, z níž se studovaný fenomén nejeví ochuzený nebo zmrzačený nýbrž celistvý - promítnutý tak, aby jeho poznatenost nebyla vykoupena ztrátou bytostných rysů toho, co zkoumám. V rámci meta-paradigmatu nové vědy musí být měly být opuštěny takové předpoklady, jako "vědecký světový názor" či "materiální jednota světa". Vždyť každá přiměřená epistemologická perepektiva (poznávací výhled) otevírá jiné rozměry skutečnosti, které mohou být vůči k jiným perspektivám komplementární (doplňkové), nemusí však s nimi být sjednotitelné.

Nově rozevřený epistemologický prostor - tj. přirozený pro daný typ poznávané skutečnosti - zakládá pak specifické paradigma té které vědy. Vlastnosti takového prostoru, jeho "geometrie" (nebo, chceme-li : "topologie", "metrika", "gramatika") vytvářejí teoretický základ příslušného paradigmatu.

Objev příslušného epistemologického prostoru a vypracování jeho geometrie bychom mohli právem označit za pochopení - na rozdíl od pouhého výkladu (="explanace", doslova : "zploštění" - rozevření do plochy, lat. planum), který je cílem tradiční vědy. Takový epistemologický prostor zase otevírá našemu poznání cestu ke skutečnému vědění : pochopení zjednává průnik do světa, v němž jsou studovaná jsoucna "doma", do světa, jež představuje místo jejich vlastního pobytu.

Právě to zde nazývám "tao vědy". "Nová věda", řídíci své poznání taem poznávaného, směřuje do světů obydlených jsoucny či bytostmi, které usilujeme pochopit pro ně samotné : třeba do světa čísel, hvězd, virů, hudby, jazyka atp. Dosáhli-li jsme pochopení, nepozorujeme už jen "s objektivním odstupem" pouhé jevy, nýbrž s chápavým přístupem se sami účastníme na existenci jsoucen, jež se nám bezprostředně přímo zjevují - nikoliv tedy jen jeví. Chápající sdílí pobyt v daném světě a stýká se přímo s jeho obyvateli.


Světy a skutečnost

Takový vstup do světa je čímsi jako iniciací, zasvěcením. Iniciace je vyšším stupněm vědění než pochopení : je předpokladem a prvním krokem k "ekologii" příslušného světa. Ekologie ("oiko-logia" = domácí řád) není zkoumavým poznáním zevně nýbrž partnerským poznáváním zevnitř; je to účast na daném způsobu existence - biologické, matematické, ideální atp. - účast, která nezkoumá věci, nýbrž svět ve kterém tyto věci existují. Se jsoucny samotnými se setkává v úctě a s respektem ve snaze jim porozumět, nikoliv je vysvětlit. To je vztah k tao, tj. k prostoru určitého světa, který poznávám. Mluvíme-li o "světě", nemáme na mysli nějakou omezenou, částečnou oblast "světa vůbec", nýbrž svébytný rozměr či samostatný řád skutečnosti.

V tomto smyslu existuje tao biologie stejně jako tao fysiky nebo tao jakéhokoliv jiné dimense skutečnosti. Taoistický přístup poukazuje ke světům rozprostírajícím se se svou specifickou časovostí do vlastních, svébytných prostorů. Nezvyklost, neslýchanost, nezařaditelnost těchto světů do naši původní přirozené zkušenosti, nenahlédnutelnost vzájemných vztahů těchto světů k sobě a ke světu naší přirozeného zkušenosti či našeho společného pobývání, není námitkou proti jejich bytí. Přehlížení, popírání a tabuismus, strach a nedůvěra jsou postoje, které zaujímala tradiční věda. Stavěla se tak vůči všemu, co nebyla s to zařadit do společné "objektivní reality". Z perspektivy taa je třeba tyto odmítavé postoje nahradit postojem vnitřní sympatie k jinakosti, respektem a úctou k tajemství, vztahem ke skutečnosti, který si je vědom pluralitní povahy bytí.


Obecné pojetí prostoru

Jednotlivé světy se liší svými prostory. Klíčovým slovem je nám zde "prostor". Abychom pochopili, co prostor je, nutno překročit běžný význam, který tomuto pojmu podkládáme, zbavit se návyku redukovat přirozenou zkušenost prostoru na jeho formální abstrakci, tj. na prostor klasické geometrie a jeho mechanistickou odvozeninu, totiž metrický prostor newtonovské fysiky, který jsme si přinesli ze školy a který si představujeme jako prázdnou nádrž obsahující hmotné objekty.

Původní zkušenost prostoru nezná prostor absolutní, tj. netečný ke svému obsahu. Přirozený prostor je vždy "relativní", tj. vztažený nejen k tomu, co se v něm nachází, ale také k tomu, co je v něm možné : každý výskyt je jeho zváštní stavem. Přirozený prostor je totož především prostorem pro něco. Prostor světa přírody je prvotně pojímán jako možnost, mohutnost, příležitost a spontaneita. Jsou to předpoklady svobody, svébytnosti a tvořivosti.

Pokusme se nyní podat výměr. Prostor je to, co poskytuje místo. Podle toho je prostor obecně příležitostí ke vzniku a k existenci. (V této souvislosti srv. anglické výrazy giving rise, to take place, nebo dvojici donner lieu / avoir lieu ve francouzštině.) Řeknu-li dejme tomu : "Transpersonální konference mi poskytla široký prostor, abych předložil tyto myšlenky před světovou veřejnost", používám slova "prostor" nikoliv metaforicky nýbrž původním a základním významu.

Každá činnost v plném slova smyslu předpokládá možnost rozhodování a každé rozhodování znamená výběr z možných alternativ. To znamená, že každá skutečná činnost vyžaduje svůj prostor spontaneity a svobody. Takový prostor však činnost rovněž omezuje : nabízí jen některé možnosti. Tyto meze určující "pravidla hry" jsou dány jeho geometrií a neznamenají jen omezení svobody, nýbrž zároveň ji zakládají, protože jí poskytují spolehlivost : ze svobodného výběru daných možností plyne mimovolně řada důsledků, které již není zapotřebí zvláště a vědomě "ošetřovat"; v původním rozhodnutí jsou implicitně obsažena stejně, jako sestrojím-li eukleidovsky trojúhelník, mohu si být jist, že se jeho výšky budou protínat v jednom bodě. Taoistické umění spočívá ve schopnosti správně používat obého : svobody i spolehlivosti.

Přesně k tomu poukazují všechna přirovnání taa k prázdnu a k nicotě. Jakkoliv základní význam čínského slova "tao" je vskutku "cesta", hned na počátku kanonické knihy Tao-te-ting jsme varováni, že tao není ta či ona určitá cesta. Tao je spíše tím, co otevírá cestu (srv. anglické to give way, doslova "dávat cestu", ve významu "ustoupit") : tao je cestou v tom smyslu, že dává průchod konání, jež v souladu s jeho pohybem. A "dávat průchod" je totéž co "poskytovat prostor". O činnosti, která do takového prostoru zapadá, je v souladu s jeho "geometrií", říkají taoisté, že se řídí taem, že vykonává jeho pohyb, že se děje jaksi "po proudu", v řádu jeho "proudnic", a tudíž se nesetkává s žádným odporem.

Při takovém konání netřeba vynakládat žádnou sílu : jednání podle taa není "úsilím". Proto je označováno jako "ne-konání", čínsky wu-wei. To odpovídá not-doing, jemuž učil Carlose Castanedu Don Juan (Journey to Ixtlan - putování do Ixtlanu). A patrně je to totéž, co míní křesťané, když mluví o konání Boží vůle ! Opakem přirozeného konání, které je ideálem taoismu, je činnost spojená se siláctvím, úsilím a násilím. A totéž platí pro poznání. Je příznačné, že Francis Bacon, praotec tradičního metaparadigmatu vyzýval vědce, aby napnuli přírodu - "to špinavou děvku" ( !) - na skčipec, aby vyzradila svá tajemství. Je známo, že Bacon byl jedním z posledních zastánců útrpného práva v anglickém soudnictví.


Chudoba tradičního prostoru

Z hlediska původní, přirozené zkušenosti prostoru se mechanický prostor klasické fysiky, do něhož chtěla věda umístit vše, co je, prostorem nadmíru ubohým : je spíše parodií prostoru nežli skutečným prostorem, neboť doslova trpí "nedostatkem prostoru" ! Není v něm totiž dosti místa, a to hned v dvojím smyslu : za prvé : determinismus mechanistického pojetí neponechává volnost výběru, a za druhé : výskyt v mechanickém prostoru zabírá místo. Těleso obsazuje část prostoru s vyloučením jiných dokud není samo vytlačeno jiným, a tak pře-místěno ! - Nejde totiž o skutečný prostor, nýbrž, jak jsme předeslali, o jakési trojrozměrné projekční plátno pro zcela určitý druh projekce, kterou lze označit za mechanickou explikaci. Ne náhodou to připomíná Platónův mýtus o jeskyni, jejímž zajatcům se zjevují místo skutečných věcí pouhé stíny a vystavených omezení všeho druhu.

Nepřítomnost taa se v tradiční fysice projevuje násilnickým pohledem na svět. Pro Newtona je kruhová dráha Země kolem Slunce výslednicí dvou soupeřících sil - momentu hybnosti a sluneční přitražlivosti. Pojem "síly", je pro tradiční paradigma západní vědy přímo ústřední. (Ostatně, starý český název pro fysiku je "silozpyt" !). "Těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, dokud není vnějšími silami přinuceno (sic, v lat. originále : cogitur) tento stav pozměniti", zní první Newtonův zákon.

Svým způsobem se obrazu taa více přibližuje Einsteinova teorie gravitace, podle níž se Země pohybuje po tzv. "geodetické křivce", tj. po nejpřirozenější dráze skrze časoprostorové kontinuum zakřiveného samotnými tělesy. Einsteinova teorie rovněž nepracuje s představou absolutního prostoru, lhostejného ke svému obsahu. Proro se nazývá "teorie relativity", tj. vztažnosti. Relativistický prostor je "měkčí", "ústupnější" : mění svou geometrii ve vztahu k tomu, co se v něm nachází. A opačně : to, co se v relativistickém prostoru vyskytuje či odehrává, je výrazem samotného jeho "prostoření". Hmotná tělesa jsou sama zakřiveninami prostoru; jejich vzájemná ovlivnění jsou zprostředkováná "gravitačními vlnami" - tj. chvěním samotného prostoru, šířícími se změnami jeho lokální geometrie.

To vše je jistě taoismu blízké. Přesto Einsteinovo časoprostorové kontinuum ještě nepředstavuje plnohodnotný prostor, neboť dějům, které se v něm odehrávají, nenabízí alternativy; Einsteinův svět je stejně deterministický jako svět klasický. - Na relativistickou fysiku lze proto pohlížet jako na překlad tradiční fysiky do taoistického jazyka. Zmizely pojmy navozující násilnické představy, ontologická bída však trvá.

Stejnou politováníhodnou chudobou jako newonovský prostor ve fysice se vyznačuje i moderní prostor biologický, prostor "přírodního výběru", se kterým pracuje Darwinova teorie vývoje druhů. Je příznačné, že pro Darwina je vlastní hnací silou evoluce právě omezenost příležitostí k existenci - tedy nedostatek bytí ! Zde se násilnická mentalita západního novověku projevuje ještě nápadněji - v představě "boje o život" (struggle for life) a "přežití silnějšího" (survival of the fittest).

Jak patrno, obě určující paradigmata tradiční vědy - newtonovská mechanika ve fysice a darwinistický evolucionismus v biologii - jakkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že se každé týká něčeho jiného - vposledku vyjádřují jednu a tutéž ubohost : ontologickou ubohost novověkého vědeckého pohledu na skutečnost jako na výskytiště objektů - "objektivní realitu", svět uzavřený do svěrací kazajky deterministického pseudoprostoru.

Projevilo se to i v oblasti sociálních věd. Darwinitické představě "boje o život" jako hybné síly biologického vývoje odpovídá marxistické pojetí "třídního boje" jako hybné síly dějinného pokroku. Darwin zase převzal svou myšlenku z Malthusovy sociální teorie, rovněž založené na výchozí představě zásadního nedostatku existenčních příležitostí - v tomto případě jídla a místa. A to je ovšem přímo doslovné zosobnění ontologické bídy. Ostatně, v téže době, co se silácké představy zabydlely ve fyzice, objevuje se Hobbesovo pojetí lidské společnosti jako bellum omnium contra omnes (války všech proti všem).

Díky společnému ontologickému rámci novověké biologie a sociologie mohlo v posledních desítiletích dojít k setkání obého v tzv. "sociobiologii". Základem tohoto proudu je tzv. teorie "sobeckého genu" (selfish gene theory). Dědičný potenciál organismu je v ní přirovnáván k tlupě banditů jejichž společenství je udržováno křehkou rovnováhou založenou na bezprostředním zisku. Přitom zde nejde o žádné krajnosti či výstřelky, jak by se mohlo zdát. Z podobných kvasimýtických představ vycházejí vážně míněné a hluboce vypracované výklady a nauky, které poskytují základní rámec téměř veškerému současnému biologickému myšlení - a nejen biologickému.

Sociobiologickému výkladu se dnes podřizuje všechno : od urbanismu po náboženství, od kultury po vědu, od ekologie po psychiku. Každá věc (děj, jev) je zde proto, že zvýhodňuje přežití génu, který je za tuto věc odpovědný. To je také jejím dostatečným zdůvodněním.
"Základní úroveň popisu", totiž úroveň genetická, staví na hlavu vše, co bylo v duchovní zkušenosti lidstva dosaženo. Právě z duchovní perspektivy je však příznačné, pro sociobiologický pohled na život jako na výsledek soutěže sobeckých génů zůstává záhadou a kamenem úrazu právě existence těla a sexuality ! Právě tělesnost a láska jsou však základem přirozeného porozumění světu, a úběžníkem jeho smysluplnosti. Ne náhodou jde zároveň ústředním tajemstvím křesťanského zjevení.

Naproti tomu v nepřítomnosti Taa se na mapě objektivní reality jeví skutečnost jako "pustá zem" artušovských legend : království vydané na pospas slepé náhodě a stejně tak slepé nutnosti, jako svět, kde účinné je toliko násilí a hrubá síla pod vládou bezohledného sobectví, jako řád, kde jedinou mírou bytí je množství, kde život je boj o holou existenci, jejímž jediným smyslem je přežívání na úkor druhých. Život v tomto carství bídy se proto omezuje na množení - tj. šíření informace o sobě samém, zatímco jak tělesnost tak duchovnost, ba sama láska jsou nepochopitelnými, nemístnými, okrajovými jevy - epifenomény rozmnožovacích funkcích.

Jak darwinistické tak sociobiologické chápání života je ovšem do té míry platné a oprávněné, v jaké se Život sám podílí na mechanickém řádu skutečnosti jako na své "okrajové podmínce". Ztotožníme-li však Život sám s tímto průmětem do mechanického prostoru, tedy s jeho banální, bezvýznamnou stránkou, dostáváme duchům podobné siluety postrádající všechny ony rysy a vlastnosti životních projevů, pro které se staly předmětem našeho zájmu.

Jakožto vědci-biologové vychovní v tradičním metaparadigmatu jsme si osvojili dovednost přehlížet všechny rozměry krásy, významu, smyslu, tvořivosti Života, tedy vše to, co dělá z živého živé. Žádá se od nás, abychom vysvětlovali Život tak, že jej od-vysvětlíme, tj. převedeme na neživé děje. Zbude chemismus, prostorové interakce biologických makromolekul typu zámek a klíč a jejich "kybernetika" : zpětnovazebné regulační obvody, genetický kód, kombinatorika vzájemné výměny "genů", tj. úseků chromosomů - nositelů dědičných vloh, statistika jejich rozdělování mezi potomstvo, náhodnost chyb při jejich replikaci (kopírování) a vzájemná konkurence genů skrze jejich diferenční šíření. Zkrátka, ve vědeckém obraze světa není místa pro Život - natož pro ducha, smysl, vědomí. To proto, že tento obraz postrádá tao - tj. skutečný, přirozený, vnitřní prostor.


Bohatství přirozeného prostoru

Naproti tomu v přirozeném prostoru je místa víc než dost. Obratem "víc než dost" míním "superabundanci" - nadhojnost : v přirozeném prostoru není předem daných aktuálních míst. "Místo" zde znamená nabídnutou možnost. Prostor činí místo možnostem. Uskutečněná možnost místo vytváří, dává mu vyvstat. To, co povstalo není výskytem nýbrž událostí. Událost, k níž dojde (anglicky : which takes place), otevírá opět nový prostor; nebo - což je totéž - otevírá prostor, v němž se udála, novým způsobem.

Pokusme se tuto základní myšlenku blíže vysvětlit. Řekli jsme, že prostor v pravém smyslu je to, co místo dává : vše, co se v něm děje, místo sice zaujímá, ale nezabírá. Přirozený prostor není proto svým obsahem omezován, nýbrž obohacován o nové možnosti. Vše, co se na nějakém místě vyskytuje, zároveň něčemu místo poskytuje : každá ek-sistence (doslova "vy-vstávání") je zde pří-ležitostí ke vzniku něčeho dalšího.

Právě v tom spočívá přirozenost prostoru ! Vždyť "přirozenost", natura znamená doslova to, "co se zrodí". Přirozená skutečnost se neomezuje jen na to, co je aktuální, ale i na to, co případně ("eventuelně"; eventus = událost) přistoupí, přibude, co se přihodí atp, zkrátka : vše, co se skrze událost přirodí.

Jsem přesvědčen, že tao je označením právě pro toto tajemství přirozenosti, pro schopnost přírody být neustálým sebepřesahem a sebepřekračováním ("transcendencí"). V tomto smyslu je tato její povaha nad-přirozená ("metafysická"). Každá událost vzniku (eventus, status nascendi), jakožto realisace některé z virtuálních možností prostoru, je sama svébytným prostorem, jakýmsi "nad-" či "meta-prostorem".

Přitom tato "nadpřirozená" povaha taa zcela odpovídá přirozené, každodenní, běžné vnitřní zkušenosti. I zevně ji lze na názorných příkladech popsat. Vezměme prostor přirozeného jazyka. Odborný jazyk chemie je nepochybně zcela okrajovou složkou řeči, zabírající v jejím lingvistickém prostoru jen malé místo, ležící zcela mimo veškerou tvárnost, bohatství a jadrnost přirozené mluvy neřku-li vznešenost, květnatost a tvůrčí mohutnosti básnického a literárního stylu. Avšak právě toto omezení výrazových možností dovoluje chemickému jazyku dát lingvistickému prostoru další rozměr, obohatit jej o zcela nový prostor možností, totiž prostor, jehož "geometrie" spočívá v kombinatorice chemického názvosloví.

Tento meta-prostor dnes obsahuje mnohokrát více výrazů než přirozený jazyk. Lze vážně tvrdit, že objevem a naplněním této určité možnosti byl přirozený jazyk nějak omezen či ochuzen ? A podobně se to má i s jinými odbornými sub-jazyky užívaných v matematice, v právech atd. Tyto jazyky představují ve skutečnosti lingvistické hyper-prostory !

Podobný - tentokrát nejazykový - příklad poskytuje organická chemie (míníme svět, který organická chemie zkoumá). Organická chemie je de facto založena na chemismu jediného prvku - uhlíku; měla by tdy představovat stěží jedno procento z celkového chemismu. Přitom je organická chemie, jak známo, nesrovnatelně bohatší než chemie zbylá, anorganická. Totéž se opakuje, na další úrovni, v případě biochemie, která je tím místem organochemického prostoru, které osídlil Život.

Naproti tomu do rigidního a hotového pseudoprostoru objektivní reality, do něhož se tradičního metaparadigma rozhodlo všechno umístit, se vejdou pouze umělá, druhotná jsoucna - a to ještě v omezeném počtu. Pro přirozená jsoucna - tj. taková, jejichž bytí spočívá v tvůrčí sebeproměně, zde není místo vůbec. Pokusíme-li se přesto do této ploché mapy vtěsnat něco skutečně smysluplného, nutně se to rozpadne ! Dojde k nepřirozené fragmentaci skutečnosti, na kterou kriticky poukázuje David Bohma. Zkrátka : mechanický prostor - včetně svých mnohorozměrných formálních reprezentací, takzvaných fázových prostorů - nezná tao : je to prostor pouhých statických projekcí, nikoliv prostor tvořivého vývoje.


Tao jako rozvíjení významu

V rámci Bohmova myšlení lze tao pochopit jako prostor rozvíjejícího se významu. Proces přirozeného rozvíjení je relevantní - tedy smysluplný a soudržný, koherentní. Toto přirozené rozvíjení odpovídá povaze, tj. přirozenosti živých bytostí, čili jejich způsobu existence. (Pojem přírody-přirozenosti, je protějškem řeckého pojmu fysis, znamenající růst, zrod, vznik, rašení, pučení, botnání, rozkvétání ap., tedy právě rozvíjení.) Toto rozvíjení je zjevováním ("revelací", Bohmův termín zní re-levation), nikoliv tedy fragmentací, jež odpovídá explikaci umělé a svévolné.

Tak například Caprovo "tao fysiky" je rozvíjením implikátního řádu do prostoru, který lze označit jako "kvantový řád skutečnosti". Hlavním posláním našich nynějších úvah je poukázat, že vedle kvantového řádu je zde ještě jiný řád skutečnosti, řád biologický, řád rozvíjejícího se výzamu života do bioprostoru. Tento řád zde označujeme jako tao biologie, které je odlišné od taa fysiky.

Na jedné straně lze bioprostor chápat jako hyperprostor kvantového řádu. Živé útvary lze pak považovat za svého druhu makroskopické kvantové objekty. Kvantový řád skutečnosti zde není "zašuměn" tak, jako je tomu v neuspořádané hmotě neživé : živá hmota není shlukem svých složek, nýbrž se buduje doslova "filigránským" způsobem "atom po atomu". (To jest, pokud je zde atomistický způsob vyjadřování vůbec na místě : ve skutečnosti se totiž živé útvary vynořují z mračen pravděpodobnostních rozložení výskytu částic.) Sama možnost tohoto význačného způsobu vyvstávání významu z hlubin hmotné existence, je však poskytována jiným řádem : řádem nelineární dynamiky, jež lze označit za další druh taa : "tao chaosu".


Řád chaosu

Současné vědecké pojetí chaosu míní ovšem něco zcela jiného než naprostý nepořádek a zmatek. Současné teorie hovoří přímo o "řádu chaosu" tak, jako se hovoří o řádu kvantovém či mechanickém. Tento zdánlivý protimluv - "řád nepořádku" - je základem teorie deterministického chaosu. Neznamená to, že "chaos" v současném vědeckém pojetí nemá s tím, co obyčejně máme pod tímto slovem na mysli, nic společného. I pro vědu se "chaos" vyznačuje nevypočítatelností a neuspořádaností na rovině vzájemné polohy a pohybu klasických těles (molekul, atomů apod.).

Avšak rozvoj chaotických procesů tíhne k zaujímání jistých vzorců (pattern) chování či stavby, které lze přesně popsat a zkoumat. Konkrétní uspořádání - ve smyslu vzájemnosti poloh či drah - nejsou sice nikdy stejná ale jejich celková podoba je dobře rozpoznatelná. Tak například se říká, že po celé trvání Země nespadly na její povrh dvě zcela totožné vločky, přesto však jsou vodní krystaly dobře rozpoznatelné a lze sestavit katalogy jejich základních typů. Krystalisace vodní páry je dobrým příkladem chaotického procesu.

Požáry, povodně a laviny jsou jiné typické elementární příklady chaotického chování. Ale i tak jednoduché události, jako je kapající vodovodní kohoutek či dokonce i pohyb kulečníkové koule, vezmeme-li do úvahy tření, jsou povahy chaotické. Jejich chování nelze předvídat, protože jsou nekonečně citlivé k počátečním (a ovšem přemnoha následujícím) podmínkám. Chaotickém chování je tím přímo definováno : i sebenepatrnější vliv zde může vést k nedozírným následkům. Klasický princip "causa aequat effectu" (příčina rovná se následek) v rámci chaotického řádu skutečnosti rozhodně neplatí !

Sen tradiční vědy předpovídat a kontrolovat budoucnost se tak definitivně rozplynul, a to nejen v probabilistickém světě kvantových dějů, nýbrž i v rámci samotné newtonovské mechaniky. Meze klasického determinismu názorně vyjadřuje známý příměr "efektu motýlího křídla", jehož mávnutí - v pravý okamžik na pravém místě v Evropě - může mít za čas dopad na vývoj hurikánů nad Střední Amerikou.

Přesně takto nám bývá líčena cesta taa - jako ne-konání (wu-wei). Chaotického chování systémů dává průchod k uplatnění taoistické ctnosti - "te", jež představuje schopnost konat v harmonii s pohybem taa). Díky ní může být skutečnost usměrňována žádoucím či náležitým směrem, bez násilí, bez nátlaku, jen cestou jemných ("subtilních") doteků, které předpokládají pochopení a vhled, avšak neptřebují měřitelné síly a viditelné námahy.

Je příznačné, že taoistické představy, jejichž plodnost pro řád kvantový ukázal jako první F.Capra, jsou stejně, ba dalerko více přiměřené řádu chaotickému. (V této souvislosti vřele doporučuji knihu Briggse a Peatse The turbulent mirror, Harper&Row N.Y.1990 jako doplňující protějšek ke Caprově Tau fysiky). A tak, nejenom v mikrostruktuře hmoty, nýbrž i v jejím makroskopickém chování se zračí povaha Taa, jehož cestu příroda sleduje, kdykoliv se nenachází sevřena do svěrací kazajky definovaných experimentálních podmínek.

A tak, analogicky ke světu taa fysiky, obydleném podivnými vlno-částicemi a poli, ve kterém se odehrávají nepředpověditelné kvantové události, existuje také tao chaosu, jehož pohyb otevírá (rozvíjí, explikuje, vytváří) svět turbulentních proudů, disipativních struktur a podivných atraktory. Geometrie takového prostoru zahrnuje větvící se geodetické křivky. Dráhy ve fázovém prostoru přirozených chaotických systémů (nezaměňovat s jejich matematickými modely !) obsahují množství těchto "bifurkačních bodů" - rozcestí, na nichž nekonečně malé odchylky rozhodují mezi dvěma směry dalšího vývoje, jež mohou být zásadně odlišné. (Vpomeňme Borgesovy "Zahrady, v níž se cestičky rozvětvují" !) Přitom - a to je třeba zdůraznit ! - obě alternativní dráhy jsou přirozeným pokračováním v původním směru ! K ovlivnění toho, kterým směrem se systém bude vyvíjet, není zapotřebí žádného konečně velikého fysikálního působení. Onen "vliv" není totiž v posledku síla fyzická, měřitelná, ale spíše onen druh síly, který je tradičně nazýván za silou duchovní - "spirituální". Spiritus, řecky : pneuma, znamená dech : jemné dýchnutí či nepatrný závan stačí k rozhodnutí, působení, vládnutí. - Víme-li ovšem, kdy a kde a jak.

V tom ovšem rozpoznáme opět tao, jež představuje duchovní rozměr skutečnosti. Chaotické chování poskytuje prostor pro taoistické jednání : dává místo pro skutečná rozhodnutí. Jde o pravý prostor "Taa chaosu".

Ve středověké latině nacházíme vedle běžného "chaos" rovněž latinisovanou podobu : "chao". Můžeme tedy shrnout naše postřehy do jednoduché formule : chao = tao.

Filologa to vlastně nemusí překvapit. "Chaos" původně znamenal "propast" - srv. angl. chasm - roklina, strž, průrva). Řecké chaos pochází se slovesa chaskein - široce rozevíra ústa, zívat. Existují další dvě příbuzná řecká slova : chóra, znamenající místo, území, zemi, a sloveso choreuein - ustupovat, dávat průchod, pohybovat se ve vzájemném souladu, tančit (odtud "choreografie").

Jak patrno, řecká mytologie nazírá svět v jádře podobně jako taoismus. Ani na evangelické dictum, že na počátku bylo tvůrčí Boží Slovo - logos, nemusí být nutně pohlíženo jako na protiklad řecké mýtické kosmogoniie, která odvozuje vznik světa z prvotního chaosu. Chaos jakožto změtení odpovídá biblickému tohu-va-bohu = "pustota a prázdnota", "houšť a spoušť" Gen 1.2). I když logos byl posléze interpetován jako řád, ve původním významu znamenal tolik, co "sběr", předpokládající schopnost shromáždit co, co k sobě patří a oddělit je od ostatního. Počátek Janova Prologu (J 1.1) pouze zdůrazňuje, že každé stvoření, vznik čehokoliv, má svůj počátek v aktu tvůrčího, odpovědného rozlišení a rozhodnutí.


Život jako projev vzájemnosti kvantového řádu a řádu chaosu

Capra, Briggs a Peat, Zukav a mnozí další živě popisují, jak kvantový řád klade meze platnosti řádu mechanistickému. Z hlediska taa se to však jeví opačně : mechanistický řád představuje jen okrajový případ kvantové reality. Oblast, v níž platí galileovsko-newtonovské zákony, není v našem slova smyslu světem, nýbrž pouze jakýsi povrch či obal mikrosvěta, druhotný projev kvantového řádu skutečnosti. (V tomto duchu mluví o fysice třebas Paul Davies.)

Totéž lze říci o vztahu mechanického a deterministického chování k řádu chaosu. Nejenom že studium disipativních struktur a chaotického chování odhalilo trhliny v klasické mechanice; ve světle taa lze deterministické procesy považovat za speciální případ dějků chaotických. Deterministické procesy totiž platí, přísně vzato, pouze v laboratorních podmínkách, v přírodě se však nevyskytují. I v jen trochu složitějších soustavách, než jsou ideální, dochází nutně k časově zpožděným zpětným vazbám, díky kterým deterministická povaha přírozených procesů ustupuje do pozadí. Výsledné disipativní struktury, víry a rytmy se pak chovají tak autonomně, že to připomíná chování živých organismů a chaotických pohybem realizovanou manifestaci biologického řádu reality.

Už za mlada David Bohm zase objevil vzájemné spřažení obrovského počtu kvantových událostí dosahujího makroskopických rozměrů. Nazval je "plazmony" a jejich životu podobné chování odvodil z jejich "holonomních" vlastností : dokázal, že v pohybu každé z oněch miliard miliard částic se odráží pohyb všech částic ostatních. Takováto celistvost nespočívá v lokálních interakcích mezi blízkými částicemi, nýbrž v jejich globální, nekauzální, informované vzájemnosti. Každá částice "ví" o všech ostatních, "vnímá" každou z nich, ba lze přímo říci, že její chování a existence přímo spočívají v této "informovanosti", kterou lze považovat za její vnitřní strukturu. Na druhé straně v celkovém informačním potenciálu všech částic spočívá "geometrie" jejich společného prostoru.

Podobnou koordinovanou vzájemnost projevuje chování částic jakéhokoliv zdravé živé soustavy, ať už yěmito "čáticemi" míníme jedince na kterékoliv úrovni : makromolekuly nebo jejich části (enzymy, jejich podjednotky a aktivní centra, smyčky DNA a jejich větší spletě) membránové struktury buněk, bakterie v koloniích, neurony v mozku, členy hmyzích rojů, ptačích hejn atp.). Z hlediska těchto biologických zkušeností lze považovat "oživený" vzhled plazmonů za primitivní projev biologických rozměrů všekeré skutečnosti. Sklon kvantových částic ke vzájemné souhře je plně uskutečbněn a využit v živých organismech.

Tao biologie či tao Života přirozeně vzchází z jednoty taa fysiky a taa chaosu. Bioprostor vzchází ze vzájemného průniku obou prostorů, a to na hranici klasických deterministických procesů a mechanických struktur.

Tao Života rozvíjí význam zvláštním způsobem : skrze ztělesnění (incarnation). Prostorem "inkarnačního" rozvíjení významu je živá hmota. Zde předkládané pojetí života je v tomto ohledu zcela odlišné od systémových teorií, k nimž se hlásí F.Capra. Jsem přesvědčen že Život nelze redukovat na vztahy mezi "hmotnými součásti" soustav, jak to chtějí systémové teorie, zvláště bereme-li tyto "hmotné části" jako kusy obyčejné, neorganisované látky. Živá hmota - na rozdíl od hmoty neživé - není pouhým "materiálem". Vnitřně tíhne ke konečnosti a je tak schopna se projevovat jako individualizovaná tělesnost. Představuje tak autonomní prostor vyznačující se zvláštní, "organickou" geometrií, zakládající nejen vnitřními mezemi, nýbrž i sebeomezující principy vyvstávání ve zjevnost a tvarovou uspořádanost.

To se děje tak, že jsou kvantové události v tělesných strukturách obrovsky zesílovány tím, že zasahují do průběhu chaotických dějů, schopných amplifikovat sebemenší odchylky. Čili, kvantové děje jsou do chaotických pochodů "implementovány". Přitm však se tato počáteční odchýlení a následné zesílení dějí řízeně. Principy kvantové mechaniky nejsou v živých organismech věcí statistického chaosu jako v anorganické hmotě, nejsou však ani trpně a slepě zesilovány vířivostí jevů makroskopických. V projevech Života se uplatňuje celistvost (wholeness, globality) a vzájemnost prostorových souvztažností (quantum correlations - navenek se jevící jako "působení na dálku"). Holonomní řád skutečnosti, který se na elementární, kvantové ůrovni v zárodku rýsuje v chování Cooperových párů elektronů, Pauliho vylučovacího principu fermionů, Bose-Einsteinova principu nerozlišitelnosti bosonů, jako Bohm-Hileyova informační vlně kvantového potenciálu v průchodu částice dvěma skulinami (double-slit experiment), to ve světě biologickém dochází plného projevu v utváření, harmonii, kráse a tvořivé spontánnosti v utváření, vlastnostech a chování živých bytostí.

Chaos tak dovoluje Životu čerpat z "magické" povahy kvantového řádu a naopak, povaha kvantového řádu je zřejmě odpovědná za to, že je chaotické chování v bioprostoru rafinovaně regulováno, modulováno a jednotlivé děje jsou uváděny ve vzájemný soulad. Řád Života nepodléhá zákonům tradiční fysiky jako jsou princip kausality či princip lokality : je spíše "geometrické" než "fysikální" povahy. Život přitom zmíněné spontaneity chaotických dějů a jejich nesmírné citlivosti k nepatrným odchylkám vhodně využívá.

Nejde přitom o žádnou spekulaci nýbrž o konstatování obecně známých, leč urputně přehlížených skutečností. Právě na molekulární úrovni dochází k intimnímu propojení biologickývh pochodů s kvantovými jevy. Všichni vědí, avšak skoro nikdo nedocenil, že molekulárně-biologické procesy se odehrávají uvnitř kvantového rojení a hemžení mikrosvěta - a fungují právě díky jeho povaze. Takzvané "molekulární mechnismy", oslavované redukcionisty jako Descartem postulované drobnohledné stroje, které byly v našem věku konečně nalezeny, rozhodně náleží spíše ke kvantovému řádu skutečnosti než k řádu mechanickému. Tvary biologických makromolekul a jejich chování se vynořují z "taa fysiky". To, co se molekulární biologie snaží popsat v mechanistických pojmech jako fungování "pák", "tlačítek" a "soukolí", je ve skutečnosti výsledkem vzájemně orientovaného a vztřícného tance elementárních částic.

Jestliže současný biologický redukcionismus trvá na tom, že všechny vlastnosti živých těl na všech měřítkových úrovních jsou odvoditelné z dějů probíhajících na molekulární úrovni živé hmoty, pak toho nelze dovolávat na podporu podporu tradičního, mechanistického paradigmatu, jak se dosud děje. To, k čemu zabsolutnění molekulární roviny ukazuje, je ve skutečnosti pravý opak mechanicismu : živý organismus roste bezprostředně ze srdce kvantového řádu ! Složky oněch údajných molekulárních strojů (e.g. enzymů) nejsou statistickou výslednicí astronomického počtu nezávislých kvantových dějů jako je tomu (většinou) v hmotě neživé. Jak jsme řekli, živá hmota je projevem spolupráce spřažených kvantových událostí. Ty zakládají vnitřní jednotu organických těl, smysluplnost tělesných projevů Života - celistvost vzhledu, souhru proměn a individualitu chování.


Te jako informace

Tao biologie, svět živých organismů, je však navíc dějem neustálé, tvůrčí, informované volby. Jeho schopnost dát vzniknout smysluplné soudržné sebetransformaci není nějakou speciální fysikál|ní silou, jak to chtěli dokázat vitalisté. Tuto schopnost rozlišení dává, to, co Lao-tse označil jako te. Překládá se jako ctnost; míněna je však jistě "ctnost" ve smyslu řecké areté, jakožto zdatnost, schopnost, dovednost. Zde jde o zdatnost v konání na základě vědění a náhledu. V Bibli vystupuje jako Chokma - zosobněná Boží Moudrost. Te v tau Života zřejmě poukaxzuje k tomu, co by bylo moýno označit jako informovanost.

Bioprostor vzchází z řádu kvantového do řádu chaosu. Jeho geometrie je organizována te Života. Ta poskytuje znalosti, schopnosti, kapacitu a znalost, na základě které spouští beznámahové vlivy na síly a uskutečňuje průběžné řízení ejich zesilování.
Odkud se tato zázračná vlastnost vzala- Chaos sám poskytuje hojně příležitostí k takovým akcím, ale nevyvolává je. Je tu ještě potřeba onoho "know how" - znalosti, informace o tom, kdy přesně a jak zasáhnout. Podle naší hypotézy toto tajemné te živých bytostí vyvěrá přímo z hlubin kvantového řádu a zužitkovává tak jeho holonomické vlastnosti.

Shrnu ještě jednou základní myšlenku : Prostor Života se nalézá tam, kde se setkávají svět kvantového řádu a svět řádu chaosu. Okraje těchto světů jsou vymezeny oblastí klasických procesů a struktur. Z tohoto hlediska (rozuměj z hlediska tao) se klasická věda zabývá tím, co leží v prostoru ohraničeném "taoistickou trojicí" : tao fysiky, což je prostor vznikání, tao chaosu, který definuje prostor tvoření, a tao biologie kde je definován prostor Života.


Explikátní (rozvíjející se) a implikátní (zavíjející se) řád Života

Bioprostor je prostor opravdovosti, inkarnacemi se rozvíjející do tělesných existencí a ve vnějších světech individualizovaný. Vnější rozdílnost není výsledkem fragmentace, nýbrž vzniká přirozenými organickými procesy, jako jsou růst, diferenciace, formování, dělení. Živé bytosti nejsou útržky; nejsou to ani artefakty sestavené na základě našich schémat, konceptů, kulturních nebo teoretických předpokladů. Ani individualita, ani specifičnost organismů nejsou závislé na nějakém paradigmatu. Jsou projevem jejich vlastní existence a aktivní starosti živých bytostí o tento sebeprojev.

Proto nemáme potíží při přejímání názvů rostlin a zvířat z nářečí jiných kultur : žirafa, baobab, šimpanz, okapi... Jakkoliv individualizované a rozdílné dle vzhledu, všechny organismy a jejich části k sobě patří. "Celistvost a Implikátní řád" (Wholeness and the Implicate Order - základní spis D.Bohma) jsou typickými vlastnostmi nejen kvantového, ale i organického světa. Neviditelná propojenost všeho živého se projevuje mnoha způsoby : jako ekologická vzájemnost, vzájemná výměna informací, vnitřní a vnější komunikace. Dále sem náleží i souvislosti na základě analogií, podobností a blízkostí tvarů. Právě zde se naše teorie setkává s teorií R. Sheldraka : geometrie bioprostoru může zahrnovat topologické vztahy typu "morfických rezonancí". Věřím, že individua, oddělená ve svých tělech jsou - stejně jako různé části téhož těla - propojena a náležet k sobě podobným způsobem jako vzdálené elementární částice v singletovém stavu, jež vykazují korelované chování, neboť představují dva prostorové průměty jednoho a téhož jsoucna.

Závěr : tao biologie = tao života

Tao Života je tau mistra Lao Tse a jeho následovníků blízké zvláštním způsobem. Čínští mudrci se totiž zajímali spíše o Cestu životem než o podstatu hmoty nebo o vědu. Biologie je v jedinečném postavení právě proto, že my sami jsme obyvateli světa, který studujeme. Intuitivně chápeme podstatu života takže bytí má pro nás především biocentrický charakter. "Být" nám vždy už znamená především "být naživu".

"Nová věda života" (New science of Life") by mohla proměnit tuto intuitivní zkušenost ve vědění a pochopení. Biologický prostor, který ještě čeká na své objevení, by měl nabídnout nejen správnou perspektivu fenomenu života, ale měl by zahrnovat také naši vnitřní, přirozenou zkušenost žití. V tau biologie, pozorovaná skutečnost a prožívaná skutečnost patří k sobě. My lidé, spolu se všemi ostatními živými bytostmi, nejen poznáváme tao Života, ale sami jím jsme, sami konáme jeho pohyb rozvíjením životních dimenzí v tělesné existenci. Jako lidské bytosti jsme samozřejmě daleko víc : přistupuje transcendence, globální vědomí, kosmická zodpovědnost... Toho všeho se týká transpersonální myšlení. Jako biolog jsem se však zde omezil na tělesný rozměr naší existence.




Obsah    Začátek článku    Titulní stránka třetího čísla