Dřív, než čtenáře potěším, zklamu či rozhořčím, předesílám: nebudu zde homeopatii ani obhajovat, ani zatracovat, ani vysvětlovat, ani vyvracet - nebudu se totiž k homeopatii jako takové vůbec vyjadřovat. Hodlám si se čtenářem probrat některé obecné, spíše logické souvislosti, na které občas zapomínáme při argumentování pro či proti čemukoliv. Homeopatii (i s některými asi nepřesnými podrobnostmi) jsem si zvolil celkem  libovolně, čistě jako zástupný vzorek. Chcete-li, dosaďte si kterýkoliv jiný dostatečně konkrétní pojmový nebo metodický systém, který se uchází, ať už právem či neprávem, o uznání patřičnosti svého vztahu ke skutečnosti. Může to být, mutatis mutandis, třeba výklad snů, umění koštérské, průzkum veřejného mínění, kvantová elektrodynamika nebo zákon velkých čísel. Rozložíme si náš exemplární problém homeopatie do serie otázek; to hlavní, oč nám půjde, je jejich logická závislost nebo nezávislost. Čtenář nechť čte pozorně a rozmýšlí. Jako leckterá jiná disciplína má i homeopatie svou praxi a svá pravidla hry, má také své teze a své hypotézy. Svou praxí zasahuje do světa (to nelze popřít) a proto má smysl se ptát, zda zasahuje do světa úspěšně, tj. v souladu s tím, co tvrdí.

Budiž to naše otázka první :
Funguje homeopatie ? Chcete-li konkrétněji: zda homeopatika (tj. extrémně zředěné toxické látky) léčí. Žijeme ve věku racionalismu a toužíme, abychom o všem, co funguje, vědecky věděli, proč to funguje. Někteří chceme znát toto "proč" ještě dřív, než jsme vůbec ochotni o nějakém fungování mluvit. Netřeba připomínat, že vědecké "proč" chce vysvětlení v rámci současného stavu obecně uznávané vědy.

        Je tu tedy otázka druhá :
Připouští homeopatie standardní vědecké vysvětlení ? Například, zda lze určit fyzikálně chemickou podstatu působení homeopatik. Jednou z tezí homeopatie je princip "infinitesimálního" ředění : čím větší zředění (přesněji: počet opakovaných ředění, ovšem jen do jisté míry), tím větší účinek. Vůbec prý nevadí, když se z homeopatického preparátu (vody) během rozpouštění vytratí i poslední molekula rozpouštěné toxické látky. To ovšem předpokládá, že voda si nějak "pamatuje informaci" o tom, že v ní kdysi bylo cosi rozpuštěno a co. Takto řečeno to zní překvapivě, ale o to nám v tuto chvíli nejde.

Respektive jde, protože to vede k otázce třetí :
Je paměť vody vůbec možná ? Odvolejme se znovu na věk racionalismu (s královnou fyzikou) a formulujme předchozí otázku jako žádost o vědeckou odpověď na následující,

již čtvrtou otázku :
Existuje fyzikální princip odpovědný za paměť vody ? Na existenční otázku stačí odpovědět příkladem. Řekněme, že někdo navrhne nějaký specifický mechanismus a vysloví hypotézu, že díky němu je voda schopna si vůbec něco pamatovat; nazvěme tuto hypotézu třeba Hypotézou Vazebního Úhlu (hypotézu s tímto názvem jsem před časem se silnými pochybnostmi vyslechl, pro naše účely však nejsou ani mé pochybnosti, ani to, co hypotéza tvrdí, důležité).

Dostaneme tedy otázku pátou :
Je hypotéza Vazebního Úhlu teoreticky správná ? Teoretická správnost hypotézy (například, že není v rozporu s něčím, čeho bychom se neradi vzdali) ještě nestačí k tomu, aby byla obecně přijata. Rozhodující slovo má experiment.

Dostaneme tak naši poslední, šestou otázku :
Je hypotéza Vazebního Úhlu experimentálně ověřena ? Rozumí se ověření experimentem se všemi náležitostmi, kontrolami, opakovatelností a statistickou významností. Takto by se dalo pokračovat dál, ale čtenář je asi už nyní dost zmaten: k čemu je dobré takové pitvání a k čemu tolik otázek a žádná odpověď ? Soudím, že občas je velmi užitečné uchýlit se ke starému dobrému pravidlu "rozděl a panuj", abychom mohli vždy dobře rozlišit, o čem přesně mluvíme, když se vědecky hádáme, a zda všichni mluvíme o tomtéž.

    Příklad s homeopatií jsem zvolil náhodně, ale příhodně: v zápalu vzrušených debat se snadno stane, že oponenti si myslí, že se vzájemně potírají, aniž by si uvědomili, že to, co obhajuje jeden, logicky nijak nesouvisí s tím, co vyvrací druhý. Aniž by si například povšimli, že mezi šesti výše uvedenými otázkami nejsou žádné dvě ekvivalentní, čili že ta či ona odpověď na jednu otázku nemusí ještě stačit k odpovědi na druhou otázku.

    Vyvrácený důkaz neznamená, že je vyvrácen dokazovaný teorém, a neúspěšný experiment neznamená, že ověřovaná hypotéza je nesprávná . Není-li hypotéza správná, neznamená to, že nemůže existovat jiná hypotéza pro tentýž jev. Není-li známa hypotéza, která by jev vysvětlila, neznamená to, že jev neexistuje. Ale i opačně, podaří-li se prokázat jeden z předpokladů jevu, neznamená to, že je prokázán jev sám.

    Vraťme se k našemu homeopatickému příkladu. Usuzuje-li někdo, že hypotéza paměti vody je "ad hoc vypuštěné tvrzení" (míně tím, že neplatí) a že proto je homeopatie podvod, je jeho usuzování stejně málo logicky podložené, jako výzva někoho jiného, že homeopatie by měla být vědecky uznána, protože paměť vody je fyzikálně vysvětlitelný jev (paměť vody je jen jednou z mnoha podmínek a sama o sobě by zdaleka nestačila k vysvětlení účinku homeopatik).

    Také bychom neměli - ve věku racionality - podléhat emocím a mít okamžitě za nemožné vše, na co přirozený názor není připraven. Paměť vody je jistě podivná věc; proč se však nedivíme paměti feromagnetika ? Zajisté, fyzikálně je voda něco jiného, já však mluvím o přirozeném názoru. Rozpínání vesmíru se - aspoň mně - zdá ještě o něco podivnější, než paměť vody.

    Za zmínku stojí i rozdíl mezi naší první a druhou otázkou. Jestliže homeopatie (nebo to, co jste si za ni dosadili) funguje, může k tomu existovat vědecké vysvětlení. Za toto "může" mnozí okamžitě dosazují "musí" - pro jedny to vyplývá z jejich světového názoru, druzí se domnívají, že povrchně vědecké vysvětlení ochrání homeopatii před skepsí prvých. Myslím, že domněnka druhých je pomýlená: pokud se totiž budou uchylovat k nezasvěceným odkazům na náhodně vybrané a špatně pochopené fragmenty vědeckého poznání, nebudou je horliví skeptici považovat za pouhé diletanty, ale přímo za šarlatány a podvodníky.

    V žádném případě tím nechci říct, že ti či oni by se měli vzdát pokusů o vědecké vysvětlení. Věřící by měli vědět, čemu věří, a nevěřící by neměli být slepí. Nejeden slavný objev vědy byl vyprovokován nepravděpodobným nebo nesprávně vysvětlovaným jevem a nejedna úspěšná hypotéza byla původně jen "ad hoc vypuštěným tvrzením". A ještě něco. Vládnou-li vzrušeným debatám příliš lidské emoce, jsou příčiny vždy někde jinde, než ve věci, o které se debatuje.




Homeopatie je léčebný systém vytvořený koncem 18. století S. Hahnemannem. Způsob léčby spočívá v podávání nepatrných dávek léčiva, které ve větší dávce vyvolá stejné příznaky jako onemocnění samo. Homeopatie se drží zásady léčit stejné stejným. Lék se často připravuje individuálně podle pacientových vlastností. Používá se mnohonásobné ředění, takže roztok obsahuje jen několik molekul účinné látky. Homeopatie nahlíží na člověka jako na celek fyzických a duševních složek v neustálé interakci. Zásah do organismu ve formě chemikálií (tj. klasickými léky) považuje homeopatie za agresi, která sice ničí příznaky onemocnění, nikoli však nemoc (nerovnováhu). ve Velké Británii, v Německu i jinde byla tato metoda vyučována na některých lékařských fakultách.