Vhled


Profesor University Karlovy Stanislav Komárek je výrazným českým intelektuálem, který zcela neopominutelným způsobem pomáhá utvářet způsob, jakým současné generace vidí svět kolem sebe. To platí především pro studenty University Karlovy, ale rozhodně nejen pro ně. Že tomu tak skutečně je, dosvědčuje jasně i tento článek, ve kterém se zabývá jazykem vědy, který starší generace považovaly a často dodnes považují za nejpřesnější, který existuje.
Svět vědy a jejího myšlení, v sobě samém pociťovaný jako samozřejmý, je nejlépe nahlédnutelný pokusem o identifikaci jazykových prostředků, jichž běžně užívá, často málo reflektovaně či vůbec nereflektovaně. Příklady zde budu užívat především z jazyka sociobiologie, která zajisté nepředstavuje vědu jako takovou, ale v jakési karikatuře ukazuje některé její obecnější jazykové tendence velmi zřetelně a drsně, píše na začátku svého článku profesor Komárek.



J a z y k  vědy  a  p o l á r n í   m y š l e n í

Stanislav Komárek


Svět vědy a jejího myšlení, v sobě samém pociťovaný jako samozřejmý, je nejlépe nahlédnutelný pokusem o identifikaci jazykových prostředků, jichž běžně užívá, často málo reflektovaně či vůbec nereflektovaně. Příklady zde budu užívat především z jazyka sociobiologie, která zajisté nepředstavuje vědu jako takovou, ale v jakési karikatuře ukazuje některé její obecnější jazykové tendence velmi zřetelně a drsně.

Především je nutné si uvědomit, že vyjadřování vědy je svým principem metaforické (poznání ani jiné než metaforické být nemůže a je to tak v pořádku, ale jen velmi zřídka to bývá ze strany "praktikujících" vědců akceptováno). Tímto je věda podobna poezii, pokud přímo neřekneme, že je s ní jakýmsi způsobem totožná, pouze jsou její metafory jaksi konstantní, "zatuhlé", tak jako byla metaforika archaických kultur (metaforika moderní poezie je jaksi proměnlivější a opakování týchž metafor se v ní chápe jako chyba, ne přednost). Zcela metaforické povahy jsou všechny zásadní pojmy typu "přírodní výběr" (nestejnoměrné umírání v populaci čímsi vzdáleně připomíná "neviditelnou ruku" vybírající jedny a ničící druhé), "genetický zápis" (sekvence bází v molekule DNA čímsi vzdáleně připomíná lineární seskupení písmen na řádce), "sobecký gen" (sobectví je pochopitelně vlastností lidskou, nejvýš tak vyšších zvířat, a na gen je přenášeno právě jen v rámci metaforiky).

Poslední příklad je velmi poučný, protože Richard Dawkins, autor tohoto sousloví a jeden z nejúspěšnějších "básníků vědy", vždy zdůrazňuje, že "sobeckost" genu je chápána výhradně poeticky a přeneseně, přece však s tímto souslovím vytrvale manipuluje, vzhledem k tomu, jaké emoční konotace slovo "sobecký" vyvolává a jak důležité je pro konstituování a sebepochopení novodobé společnosti, zejména anglosaské, zhruba od Hobbesových dob. (Každá společnost vidí vždy v přírodě jako konstituující ty momenty, které jsou rozhodující i pro chod společnosti samé a dospívá tím k sebepotvrzení; tento jev se nazývá sociomorfní modelování a je blíže rozveden v autorově knize Lidská přirozenost, 1998). Tak jako Homér píšící "když Zora zjevila se růžovoprstá" také věděl, že jitřní záře nemá doslova vzato růžové prstíky, používá i vědec výroků typu "hladina cukru v krvi poklesla" či "elektronový oblak" jako metaforických obratů, posléze často zatuhlých a ne zcela vědomých (vědomě tyto obraty vytváří zejména fyzika - černá díra, bílý trpaslík atd.).

Poezie v zásadě spočívá v umění aranžovat slova s pohledem na jimi v lidské duši rozehrávané emoční obsahy ve shodě s předem vytčeným cílem (primárně se samozřejmě nejedná o výrobu veršovánek, ale o cosi blízkého propagandě či slovní magii - jak známo, bitvám arabských kmenů za archaických dob předcházely souboje jejich básníků a nezřídka i rozhodovaly). Jedním z elementárních způsobů vykořistění emočního potenciálu slov patří "samochvalné" názvy a epiteta. Takto nazývá Dawkins své učení "novou ortodoxií", ač ve skutečnosti je v rámci darwinismu hrubě heterodoxní (subjekty přírodního výběru zde nejsou individua, ale geny) - k ortodoxii se ostatně hlásí reformátoři a heretici všech možných oblastí lidského myšlení - málokdo o sobě řekne "já jsem kacíř" - emoční potencionál, nakumulovaný "pravověřím", je neobyčejně silný a vždy podporuje toho, kdo se k němu, byť ryze deklarativně, hlásí. Formulace "pravá pozitivní věda" pro vlastní obor činnosti implikuje, že aktivity tomu odporující jsou "levá", "negativní", "(pa)věda", čili cosi děsivého (emočně vnímáme prostor anisotropně  :  horní či vysoké je lepší než dolní či nízké, pravé je lepší než levé, přední lepší než zadní a podobně tomu je i s dalšími kategoriemi : světlé-tmavé, pozitivní-negativní atd.).

Samo slovo "věda" má v kontextu novověku konotaci velice pozitivní - nemá sice jednoznačné opozitum, ale takto bývá užíváno slov jako "pavěda", "žvást", "mýtus". Této argumentační strategii se nevyhnuly ani celebrity typu K. Poppera, nazvavšího svou metodu "kritický racionalismus" (kdo s ní nesouhlasí, je eo ipso "nekritický iracionalista", což chce být málokdo). Není nic bližšího, nežli nazvat hlavní propagandistické noviny Pravda či polozaledněný a odlehlý ostrov za účelem nalákání osadníků Greenland (Zelená země). Zvlášť pěknou plejádu příkladů, představujících jen určité dotažení reálných tendencí, najdeme v newspeaku Orwellovy Oceánie v románu nazvaném "l984". Politicky konformní myšlení se jmenuje goodthink, nekonformní crimethink, Ministerstvo lásky má podzemní kasematy plné mučíren, Ministerstvo pravdy šíří žvásty, Ministerstvo hojnosti rozděluje plesnivé otruby či jejich náhražky. K tomuto už má blízko otevřený černý humor a cynismus, ať už Orwellův oceánský (koncentrák se jmenuje joycamp, pakultura pro proletáře proletfeed atd.), či nacistický - "Arbeit macht frei" nad branou tábora, obdobně i u lágrů komunistických.

Inspirace Orwellem je pro pochopení jazyka vědy užitečná i jinak. Týká se zejména redukce jazyka, jímž je komunikováno, omezení počtu slov oproti jazyku přirozenému. (Je samozřejmé, že už přirozený jazyk je silně reduktivní a je sázkou na možnost identifikace jednotlivého s obecným - jinak by neexistovala jiná jména nežli vlastní. Existuje ovšem také cosi jako optimální forma redukce, která není totožná s redukcí maximální - bez redukcí bychom se sice v houštině jednotlivostí těžko orientovali - chemie může těžko postulovat třeba elementární částečku pardubického perníku či lineckého koláčku, redukce na prvky už je rozumnější.
  Snaha redukovat vše až na jeden princip však připomíná svou strukturou myšlení spíše paranoidní stavy, kde také příčina všech dějů je jedna, ať už je to světové zednářstvo, nebo soused Novák.)
Orwellův newspeak vznikl redukcí běžné angličtiny tímto způsobem Lingvista Syme vysvětluje v románu "1984" Winstonu Smithovi : "Nechápeš, jaká krása je v destrukci slov. Víš, že newspeak je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se každým rokem zmenšuje?"... "Ty si asi myslíš, že naše hlavní práce spočívá ve vymýšlení nových slov. Vůbec ne. My slova ničíme - moře slov, stovky denně. Otesáváme jazyk až na kost".

Tuto redukci jazyka ukazuje hezky třeba pasáž z doslovu J. Zrzavého k Dawkinsovu Sobeckému genu (české vydání, 1998) :

"Pravda vítězí ... pravda je charakterizována svým předchozím vítězstvím (a možná už ničím dalším) ... sobecké pravdy soutěží o infekci lidských vědomí." Adekvace : pravdivé = vítězné = sobecké umožňuje používat všechna tři slova jako synonyma a poté, co už nebude nutné argumentačně těžit z jejich emočních nábojů, je stáhnout v jedno. Jazykovědec Syme dále Winstonu Smithovi říká : "Chápeš, že jediným cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení ? Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebude slov, kterými by se dal vyjádřit. ... Každým rokem bude méně a méně slov a rozsah vědomí se vždy o něco zmenší. ... Revoluce bude dovršena, až bude jazyk dokonalý.
Newspeak je Angsoc [oceánská ideologie] a Angsoc je newspeak. ... I hesla se změní. Jak by mohlo existovat heslo jako "svoboda je otroctví" [jedno ze tří základních hesel Oceánie; zbylá: Válka je mír. Nevědomost je síla.], když pojem svobody bude zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Vlastně ani žádné myšlení nebude, v tom smyslu, jak je dnes chápeme. Pravověrnost znamená nemyslet - nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomí."


Zajímavá paralela ze sociobiologických textů, též od J. Zrzavého : "...Nevědomost spíše pomáhá... evoluční psychologie jasně ukazuje, že lidé dobře řeší sociální problémy, kterým nerozumějí a začnou všechno kazit, když přijdou věcem na kloub" (Vesmír 10/99 : 575). Ve svých komentářích k principu newspeaku píše Orwell: "V newspeaku bylo zřídka možno rozvíjet kacířskou myšlenku dál než ke konstatování, že je kacířská; za touto hranicí už potřebná slova neexistovala. ... vyjádřit neortodoxní názor, kromě názoru na nejnižší úrovni, bylo vyloučené.

Bylo přirozeně možné vyslovit kacířství nejhrubšího zrna, rouhat se, třeba slovy Big Brother is ungood. Ale takové prohlášení ... nemohlo být podepřeno rozumnými argumenty, protože nebyla k dispozici potřebná slova. Myšlenky nepřátelské Angsocu ... se daly vyjádřit jen ve velmi obecných termínech, které shrnujíce v sobě celé klubko kacířských myšlenek, se nedaly blíže definovat a tak se míjely cílem." [tak např. slovo oldthink do sebe zahrnovalo všechny termíny spojované s politickým myšlením minulých dob, sexcrime všechny sexuální aktivity kromě nezábavného Stranou povoleného manželského života za účelem rozmnožování a Orwellem citovaná dlouhá pasáž z amerického Prohlášení nezávislosti měla jediný ekvivalent - crimethink]. Starou literaturu, a to ani vědeckou, není třeba likvidovat (týká se např. "německé" biologie z let 1790-1945), protože vzhledem k tomu, že je psána v "oldspeaku", jí už stejně nikdo kromě několika historiků vědy neporozumí.

Jednou z centrálních myšlenkových dovedností obyvatel Orwellovy Oceánie je doublethink, "schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat". Na rozdíl od Orwella, který měl tento způsob myšlení a jednání za patologický a typický pro extrémní totalitní systémy, najde pozorný pozorovatel podstatné rysy doublethinku v téměř každé oblasti lidského myšlení a jednání, včetně vědy. Rozdíl je pouze v tom, že oba režimy myšlení nejsou zapojeny současně, ale jednající se mezi nimi "překlápí" (i Hérakleitos z Efesu vždy uváděl zároveň s jakoukoli tézí i její antitézi - v jeho pojetí ovšem mudrc, takto si vědomý obou aspektů věci, není v praxi akceschopný; obyvatel Orwellovy Oceánie naopak obě varianty podržuje v paměti proto, aby byl kdykoli schopen všeho). V denní praxi ovšem evropská kultura takto jedná, byť v daném okamžiku vždy jako platné prožívá pouze přesvědčení jedno - v případě potřeby se ale většinou bez větších komentářů přikloní k druhému. (Např. podle téze : "lidský život je posvátný" se jedná při léčení jednotlivců, včetně záchrany nedonošených dětí, prodlužování života nevyléčitelně nemocným či starcům nad hrobem atd., podle antitéze "lidský život je bezcenný" se jedná např. při potratech či při vyhlášení války, kdy se pracně vypiplané děti masově pobijí a vše je v pořádku. Ve vztahu ke zvířatům se podle téze, že jsou to naši menší bratři, jedná třeba vůči lidoopům či domácím psům a kočkám, podle antitéze, že to je materiál daný nám v plen, se psy pokusnými či s vepři ve velkochovu. Jedna a tatáž kultura přednáší na katedře genetiky o tom, že lidské jednání včetně kriminality je determinováno genetickými vlohami, na katedře trestního práva o svobodné lidské vůli a nápravném účinku trestů. Bohaté užití má doublethink v politické propagandě - Hitler sliboval současně tisíciletý mír i hrozil válkou.) Někteří autoři, např. i mimořádně zajímavý a podnětný A. Koestler (Janus, 1978) pokládají tuto logickou diskontinuitu lidského myšlení a jednání za chybu (Koestler mluví o "schizoiditě") a věří, že se ji v budoucnu podaří eliminovat.

Asijské, zejména čínské, ale už třeba i perské myšlení, schopné neproblémově současně obsáhnout obě polarity, používat jich a přiživovat v případě potřeby tu, která slábne (správce provincie nechává hubit lupiče, je-li jich tam moc, ale nejsou-li tam žádní, nějaké tam nasadí, neboť k správné provincii i lupiči patří), budí v Evropanech často dojem "asiatské lstivosti a nevypočítatelnosti", zejména proto, že v Evropě nebývá takto myslet a jednat zvykem a pokud, jedná se o psychopaty a černé mágy Hitlerova typu. V evropských kontextech bývá pokládáno za ctnost myslet a jednat bez ohledu na okolnosti vždy stejně jako severní či jižní pól magnetu a rovnováhy polárních protikladů ve společnosti bývá zvykem dosahovat pomocí střetů zájmových skupin, např. politických stran, zastupujících protichůdné principy, které se tímto propojují ve společnosti jako celku, ale ne v jedné konkrétní osobě.

Užití doublethinku se samozřejmě nevyhne ani věda, byť se tak jen zřídka děje vědomě (jako je tomu řekněme při chápání elementárních částic jako vlny a korpuskule zároveň). Mnohem častější je jeho použití nevědomé, s "překlapováním" tam, kde se to hodí. Takto např. sociobiologie střídavě prezentuje sebe samu jednou jako intelektuální hru, která v tradici scholastických hrátek v rámci velmi úzkých interpretačních mantinelů vykládá pomocí formálně logických operací některé jevy v živém světě ("sciolastics"), jindy zase jako zjevení masám, jakže je to doopravdy s člověkem i celým světem. Přírodní výběr je prezentován jednou jako cosi, co nesmírně citlivě reaguje na sebemenší změnu vnějších podmínek (právě selekcí v závislosti na viskozitě různě teplého vzduchu bývají vysvětlovány rozdíly v délce letek severoevropských a jihoevropských populací zpěvných ptáků, konstantní, ale většinou menší než 1 mm), zatímco pohlavním výběrem nesmírně zvětšené a k letu se už v zásadě nehodící letky bažanta arguse přírodní výběr jaksi "nevidí" (z klasiků neodarwinismu např. u B. Rensche: Evolution about the species level, 1959).

Pro způsob myšlení polarit v evropských jazycích je charakteristické, že novodobě bývají většinou označovány dvěma různými slovy, už proto, že jsou emocionálně odlišně prožívány (světlo x tma, dobro x zlo atd.). V osvícenějších či reflektovanějších kruzích se ovšem ví, že obě polarity mohou v sebe přecházet, koření v témže substrátu, patří k sobě a svět získává svou dynamiku napětím mezi nimi (od tradiční mystiky až po Junga se toto propojení protikladů, coniunctio oppositorum, pokládá za kýžený a mudrce hodný stav). V archaických jazycích je ještě patrná tendence označovat jedním slovem oba konce polárního páru a značná rezidua tohoto stavu jsou patrná i v jazycích současných, údajně je tento fenomén mimořádně hojný v čínštině (lat. imago - obraz i vzor, altus - vysoký i hluboký, clam - potichu x clamare - křičeti, praestigium - mámení i proslulost; řec. farmakon - lék i jed, hagios - svatý i ohavný; angl. apparent - zjevný i domnělý, virtual - opravdový i zdánlivý; někdy se tentýž slovní kořen dochová v různých jazycích v různém významu: lat. hostis - nepřítel odpovídá č. host či něm. Gast, rus. zapómniť - zapamatovat si, užásnyj - strašlivý, jindy se význam během času změní na opačný - stč. strašlivý, prchlivý znamenalo bojácný, lat. subjectum znamenalo původně to, co dnes objekt, termín dialektika a logika užíval středověk v prohozených významech než dnes; některá slova jsou syntézou dvou protikladných slovních základů, přičemž význam se posléze přichýlil k jednomu z nich : angl. with-out [s + mimo] - bez, něm. all-ein [vše-jeden] - sám).

Další postřehy tohoto typu lze najít ve Freudově práci z r. 1910 Vom Gegensinn der Unworte (i v Orwellově newspeaku existovala takováto slova s podvojným významem : duckspeak - kvákat jako kachna - o nepřátelích znamenalo pohanu, o správně ideologicky mluvících přátelích chválu; či blackwhite - o protivnících znamenalo, že drze tvrdí, že černé je bílé, o členech Strany bylo výrazem obdivu nad tím, že mluví tak, jak vyžaduje stranická disciplína). Někdy bývá v novodobých evropských jazycích nějaký zastřešující výraz pro oba členy polárního páru (třeba výraz "bankovní operace" pro vybírání z kont i ukládání na ně, činnosti to rozdílné a emocionálně zcela jinak prožívané), jindy ne a u naivního pozorovatele budí dojem naprosté neslučitelnosti (zcela obdobně tomu je i s příslovími - protikladná bývají někdy syntetizována v jednom - čekistické: Důvěřuj, ale prověřuj, arabské: Alláhu věř, ale velblouda si přivaž, či oddělena do dvou: Host do domu, Bůh do domu x Host a ryba třetí den smrdí; Mluviti stříbro, mlčeti zlato x Líná huba, holé neštěstí).

Myšlení ve vyostřených polaritách není až tak příznakem "sžíravé logiky, ale spíše ideologizace ve stylu buď/anebo, jak velmi trefně ukazuje ve svém článku o totalitním myšlení P. Fidelius (KS 4/94:1-4) a je přímým výkonem manipulace, etiketizace a holé moci (Definuj, nebo budeš definován). Novověká věda a celá řada směrů ve filosofii či teologii mají tendenci prohlásit jeden z obou členů pojmového páru za základní a konstitutivní a druhý za odvozený, představující nějakou rafinovanou transformaci či nedostatek toho prvního. Už od dob Platónových se tak udržuje tradice chápat zlo jako privatio boni, nikoli jako něco samostatného a stejně jako dobro ontologicky konstitutivního (celá řada obdobných myšlenkových postupů se objevuje i ve vědě, např. chápání chladu jakožto nedostatku tepla, byť se obdobně jako ono šíří). Sociobiologie takto chápe egoismus všeho živého jako bazální a altruismus jako odvozený a rozmanitým umným způsobem interpretuje různé případy altruismu v živé přírodě jako obzvlášť rafinované případy egoismu (podobně jedná třeba i heideggerovská filosofie - je-li způsobem vztahování se člověka ke světu péče, starostlivost - Sorge, pak je řekněme trhání nožiček mouchám pouze její atypickou či nějakým způsobem překroucenou formou - nikdy jsem význam a půvab takovýchto a podobných myšlenkových operací nepochopil). Přitom je nutno měnit rozsah původního pojmu až do krajnosti.

Altruismus je nepochybně nejspíš tím, jako co je prezentován malým dětem (když máš hodně jablíček, musíš Jiříčkovi také nějaká dát) - proto se i jinak jmenuje, protože je od egoismu zážitkově dobře rozpoznatelný, navíc se nevyskytuje žádný zastřešující termín typu "egoaltruismus", který by zahrnoval celý rozsah obou možností. Sociobiologické výklady posléze ukáží, že se o pravý altruismus nejednalo, pokud je třeba Jiříček bratříček (sdílí s dárcem společné geny), pokud je naděje, že zase něco na oplátku daruje (pak je to nepravý tzv. altruismus reciproční), ale i pokud nedaruje, škoda pro pár jablíček je malá, altruismus je posléze ztotožněn se sebeobětováním, velkou a zásadní investicí pro jiného a zcela nepříbuzného, čili s něčím zcela jiným, než jak bývá chápán běžně. A i kdyby se dotyčný subjekt skutečně sebeobětoval, ať už na bitevním poli či třeba službou bližnímu, pak je to případ infekce mimořádně virulentním sobeckým mémem jménem nacionalismus či křesťanství. Jak píše Ch. Morgenstern: Es kann nicht sein, was nicht sein darf." (Nemůže být nic, co být nesmí). Příkladem symetrického "monomanického" vykládání živého světa z opačné polarity, z altruismu, je zajímavá, ale stejně zavádějící kniha P. Kropotkina Mutual aid (1902, česky 1922 jako Pospolitost), chápající altruismus v živém světě jako primární a projevy egoismu jako jeho modifikace či nepodstatnosti.

Obecně vzato jsou nejen věda, ale i značná část evropské filosofie, teologie a etiky takto unipolární - takového systémy jsou jaksi "více pojištěné", ale také jednosměrnější, těžkopádnější a zjednávají "pořádek" za cenu izolace a neživotnosti celého systému, který ovšem umožňuje bezproblémově soudit, hodnotit, odlišovat "dobré a zlé" a prakticky manipulovat.
Obecně vzato jsou, ve vědě i v životě, dva typy otázek. Z nich ta první kategorie má jednoznačnou odpověď (jakou barvu má síran měďnatý, jaké je rozšíření ondatry, kolik prstů na ruce má člověk), ale nejsou pociťovány jako "závažné" či "existenciální", druhý typ otázek typu "je principem živého světa egoismus nebo altruismus ?", "je člověk svou povahou kolektivní či individuální (náchylný k dobrému či zlému atd.) ?"
Otázky druhého typu, svou povahou tak trochu "pubertální", na něž by byla korektní odpověď zhruba "jak kdy" či "jak který", jsou po svém zodpovězení performativní, tj, ustavují specifický typ přístupu ke světu, v horším případě ideologii (nejlépe to vynikne u otázek typu : Co je smyslem českých dějin ? - odpovíme-li si, že boj Čechů s Němci, je jasné, co je v nejbližších padesáti letech v každodenní politice na programu).


Opakem "malých" pravd prvního typu je omyl, opakem "velkých" toho druhého jiná "velká pravda".] V rámci novověkého myšlení jsou bipolární systémy, považující oba konce polárního páru stejnou měrou za konstitutivní, relativně vzácná - i hegelovsko-marxovská dialektika je bipolární jen formálně. Skutečně bipolární způsoby myšlení, z těch nových a evropských třeba Jungova psychologie, jsou sice životné a flexibilní, ale zároveň ztěžují hodnotící souzení a jsou jakýmsi způsobem propastné. Jak ze dvou polarit vybrat tu "lepší", když už jedna z nich nemůže být ta "pravá", je obtížné - z jistého hlediska je to ta, ze které lze reflektovat tu druhou - život proti smrti, bdělost oproti spánku atd. A to musíme ještě věřit, že reflexe je cosi žádoucího, pro lidi typického a lidství v zásadě konstituujícího.


Obsah    Začátek článku    Titulní stránka druhého čísla